O Vaši pozornost se uchází článek, jež odhaluje veškerou nesolidnost takzvané "opozice", jež se obzvlášť výrazně projevila během posledních parlamentních voleb. Historie se, jak známo, opakuje. To co bylo kdysi tragédií, se odehrává znovu jako fraška.

Právě onu frašku můžeme nyní pozorovat. Pokud jaro 2006 nebylo přímo tragédií, šlo přinejmenším o velmi dramatickou událost. Viditelné vzedmutí zájmu obyvatelstva o sám proces voleb a následující události, stanové městečko, brutální rozehnání davu, snažícího se prorazit na Akreścina a lži oficiálních sdělovacích prostředků, jejichž fantastické hlášky o pornočasopisech, 20 000 rublech a láhvi vodky dosáhly rozšíření až folklórního.

Podzim 2008 a zvláště její závěrečný akord v podobě tradičního povolebního mítinku se změnil na frašku. Viděli jsme nepochopitelnou ekvilibristiku opozice během voleb, její váhání mezi požadavkem sponzorů zúčastnit se voleb a současným vědomím nesmyslnosti a bezvýslednosti této účasti, slyšeli jsme řeči o nutnosti dialogu s "voličstvem" a pozorovali jsme jeho praktické uskutečnění v podobě předčítání svého programu z papíru v pětiminutových šotech a vylepení několika nálepek v domovních vchodech.

Paradoxně se to, co se podle názoru lídrů opozice mělo stát výzvou Západu neuznat volby, může stát důvodem jejich uznání. Podle sdělení BiełPANu bylo zajištění pokojného charakteru shromáždění jednou z podmínek, kladených OBSE pro uznání voleb. Vláda tuto podmínku dokonale splnila tím, že nechala shromážděné, kterých se podle různých zdrojů sešlo od 400 do 1000, nesmyslně chodit od Říjnového (tj. též Kalinoŭského) náměstí k centrále KGB a Ústřední volební komisi, stavit stany, vyhlašovat své odhodlání v těchto stanech nocovat a během několika minut je opět balit, modlit se a osočovat vládu, úplně nakonec se vrátit do výchozího bodu a tam se rozejít.

Tento podnik byl završen výzvou sejít se v Kurapatech, což je také velmi symbolické a potvrzuje to výše uvedený výrok.
Místo, jež bylo symbolem stalinských represí, se stane i místem posledního odpočinku podivné bytosti nazývané "běloruská opozice".

Anarchisté říkají: Opozice neskrývá, jakým jazykem mluví ti, na koho se obrací především

Rozštěpená a ponížená opozice zůstala sama. Samozřejmě, ani dříve neměla podporu třeba jen poněkud širších vrstev obyvatelstva, ale vlastně tuto podporu za sïtuace, kdy byla silně podporována Západem, ani nepotřebovala. Nyní ji už nepotřebuje ani Západ. To, co věděl už Marx, se ukázalo být pro místní "demokraty" překvapením. Ekonomické zájmy určují politiku, nikdy ne naopak. Evropa potřebuje Bělorusko jako partnera, ne jako strašáka na nezvedené děti. Plyn a ropa jsou dodávány bez výpadků, obchod roste, a průmysloví giganti čekají na své nové majitele. A není nic jistého, že to budou ruští oligarchové. Kromě toho je to výborná příležitost udělat to Rusům těžší - odlákat jim jejich "mladší sestru". Pro opozici v její dnešní podobě není v tomto schématu místo. Proto lze souhlasit s prezidentem, který řekl, že taková opozice musí odejít. Podivné je jen to, že to říká právě on. Lukašenka může s takovou opozicí úplně v klidu počkat, až jeho malý Kolja dospěje do věku, ústavou předepsaného pro zastávání prezidentské funkce.

Lid ignoroval jak volby, tak mítinky opozice. Oficiální volební účast v Minsku jen nepatrně převyšovala 60 %, a to ještě zhruba 20 % voličů hlasovalo předčasně (z většiny povinně). Nelze popřít, že to byla celkem rozumná volba.

Zdroj: http://belarus.avtonom.org/?p=2451
Autor článku: blogger http://isto4nik-zarazi.livejournal.com/