Franek Viačorka, lídr mládežnické organizace BNF, byl za svou politickou aktivitu zmlácen, vyloučen z univerzity a násilně odveden do armády. Pošli mu i ty vánoční přání a dodej mu tak odvahu a sílu.

Pohlednice a přání do kasárna je možné posílat na adresu: Franak Viačorka, v.ch. 48694, vul. Astrouskava, 247760 Mazyr, Belarus (Франак Вячорка, в.ч. 48694, вул. Астроўскага, 247760 Мазыр, Беларусь).

Dostat se k Frankovi Viačorkovi se podařilo majiteli polského Podhalanského týdeníku Jerzymu Jureckému, který již několik let v Bělorusku organizuje školení pro nezávislé novináře. To on je autorem filmu, který můžete vidět pod tímto článkem.

21 letý Franek oblečený do vojenské uniformy ve filmu vypráví, jak se v lednu dostal do kasárna v Mozyru na Pripjatí nedaleko ukrajinské hranice. Franek je synem Vincuka Viačorky, dloholetého lídra Běloruské lidové fronty, který byl několikrát vězněn za svou opoziční aktivitu.

Franek byl v době, kdy se před dvěma lety angažoval v předvolební kampani Aljaksandra Milinkieviče, opozičního kandidáta na prezidenta, studentem žurnalistiky v Minsku. Za své působení v opozici ho opakovaně zatkla KGB a dvakrát byl také ve vězení. Jednou byl odsouzen k týdennímu trestu a jednou k dvoutýdennímu.

Přesně na dobu, kdy byl ve vězení, mu byly určené termíny zkoušek. Za to, že se na nich neukázal, byl vyloučen z univerzity. Ihned po propuštění z vězení byl Franek před svým domem zadržen a zbit. V tomto stavu byl přivezen před odvodní komisi, která i přes lékařská potvrzení o jeho špatném zdravotním stavu (trpí vysokým krevním tlakem) ho na rok a půl odvedla do armády. Do armády, ve které není považován za vojáka.

“Jsem izolovaný“, říká Franek ve filmu. „Ostatní branci slyšeli, že pokud se se mnou budou bavit, budou mít problémy. Několik měsíců jsem neměl žádné spojení s rodinou. Čtou mé dopisy, dostávám otevřené obálky. Chtějí mě zlomit. Nejsem jediným „politickým brancem“. Je nás několik. Vstávám v 6 ráno. Poté máme fyzický tréning a pak snídani, ke které je obvykle kaše nazývaná „sečka“. Je to šrot, kterým se krmí prasata v kolchozech. K tomu kousek salámu a černý čaj. Pak jdeme na cvičiště. Za celou tu dobu, co jsem zde, jsem pouze jednou střílel. Naším hlavním úkolem zde je sekání trávy, malování stěn a kopání zákopů. Sprchu si můžeme dát jednou týdně. Za měsíc dostáváme žold ve výši 8 dolarů, z čehož nám hned 3 strhávají na tzv. hospodářský inventář“, vypráví Franek.

O propuštění syna z armády bojuje Vincuk Viačorka. Bezvýsledně.

Franek byl před několika dny hospitalizován ve vojenské nemocnici s příznaky těžké chřipky. Jeho otec se o něj bojí. Před několika týdny přestal být šéfem Běloruské lidové fornty. „Přesně o to šlo lukašenkovým lidem. Zlomit jednoho z předáků opozice“, myslí si Jurecki.

Bělorusko je i přes poslední náznaky liberalizace stále diktaturou. Můžeme pomoci Frankovi tím, že mu pošleme vánoční přání se slovy podpory. Ať ví, že někoho stále zajímá osud běloruských opozičníků.

-SB-