První dva roky svého pražského pobytu jsem strávila v nekonečných bezcílných procházkách a o dojmy z nich bych se s vámi ráda podělila.

Toulajíc se vinohradskými ulicemi, bývám stále ovládána představou dávno uplynulého času, který jako by se najednou vrátil, vidinami minulosti, která je zachována v historizujících, secesních, prvorepublikových budovách. Domnívám se, že všechna města mají svého „ducha“, jak říkají východní Slované (jejich nejvýchodnější část), posedlí svou tajuplnou duší. Praha má svůj Zeitgeist (použijme zde raději německého termínu) strašně namíchaný, komplikovaný a v jedné větě nevysvětlitelný. Výstup eskalátorem ze stanice Florenc, kde žluté kachlové zdi a trouby pod stropem, přesvědčivě ukazuje na léta osmdesátá; některé, pro vágní administrativní účel v sedmdesátých letech postavěné budovy se najednou stávají o čtyřicet let starší; vetešnictví a bazary jsou na každém kroku, v nich – lákavé hromady různého haraburdí; hospody a kavárny se vyrovnávají antikům v množství starého nábytku, fotek a nádobí.

Zůstat doma bylo nemožné.

O víkendech je vždy krásné počasí, vzduch je tichý a třpytivý, stíny a záblesky jsou věrné svým fasádám, kde zaujímají ta samá místa, jako minulý týden, nebe je věrné své modři, stejné ryzosti v únoru, jako v červenci. Neměnné pražské čtvrti jsou oddány svým tradicím, jako staré pani svým oknům, jako bezdomovci svým lavičkám. Jenže Pražané se o tuto nádheru nezajímají, poněvadž opustí Prahu kvůli horám, lesům, chalupářským zahrádkám nebo nějaké jiné přírodě. Takže na ulicích je nádherný klid a skoro žádný pohyb. Jen zřídka se objevují skupinky anglicky mluvicích, po stranách pokukujících, pátrajících po žižkovských a vinohradských zábavních podnicích, turistů.

V různých částech Prahy vidím znaky a výjevy minulých dob, neporušeně zachovaných nehledě na množství uplynulých let. Architektonické změny nejsou v Praze vítány, ani kterékoliv jiné změny, týkající se vnějšní stránky Lifestyle, - oblékání, bydlení, stravování a trávení volného času. Česká každodennost má rysy klasicky měšťácké. Třeba to poslední, - jak se Pražane baví? Pan profesor Štaif, vedoucí mé bakalářské práce, neúnavně opakuje, že musím navštěvovat hospody, abych poznala (ze sociologického hlediska) pravé (taktéž ze sociologického hlediska) pražské prostředí. K tomu ale není třeba Bělorusy nutit, neboť jsou pražskými podniky okouzleni a hospody, kavárny a bary navštěvují rádi a pravidelně. Témeř celý svůj první pražský ročník jsem strávila v kavárně Dobrá Trafika na Vinohradech v ulici Korunní, s výjimkou těch dní, kdy jsem posedávala v jiné Trafice, tentokrát na Újezdě. Vždy jsme ale vice milovali Trafiku na Vinohradech, byl tam Ferda a Princezna, uvězněna v kuchyni vedle hlučného kávovaru, jež neutichal ani na vteřinu; majitel pan Fritz odpoledne přicházel, aby přísným okem okoukl palmové listy, koláče a naši čtyřku, denně zabíjející čas na gauči.

Pokračuji dále ve svých drobných rozvahách (stále jsme v tom všudypřítomném světě sociálním). Obchod, do kterého jsem v Minsku od malička chodívala nakupovat, se sice nacházel ve vedlejším baráku, nikdy jsem tam ale nepozdravila žádnou prodavačku a ani jsem takovou potřebu nepociťovala. Na to existuje vysvětlení odkazující na známý mýtus o drsném chování sovětských prodavaček, jež člověka odpuzovalo od sklonu ke společenské beseděa a v Bělorusku, které má zlověstnou pověst poslední tvrze sovětského režimu, se utkvěle udržuje deficit kapitalistické zdvořilosti. Ovšem, těžko lze pochopit, proč jsem nezdravila ani sousedku, která pracovala na pokladně, a se kterou jsem se alespoň jednou týdně setkávala ve výtahu. Jedna prodavačka, rovněž naše sousedka, se na mne vždy mimochodem a jakoby kradmo usmála, já však netušila, jak jí mám odpovědět. A dnes s upřímnou radostí přeji vinohradským Větnamcům pěkný zbytek dne.
Společenské vztahy, lehké jako pára, vznášející se v povětří, nezavazující, se najednou óbrací k lhostejnosti. Pražané, na oko příliš zaneprázdnění, se chopili velkoměstského zvyku tvářit se jako by nikoho nevnímali a snadno se člověku může stát, že potká na schodech do metra známého, který ho nepozdraví. Nejsem pražskou zdrženlivostí pohoršena, tím spíše, že mi připadá přijatelnější, než veselá arogance obyvatelů Vídně nebo Berlína. Tam ale neopovrhují sousedským rozhovorem během dlouhé jízdy městskou dopravou, zatímco cestující v Praze mají absolutně neproniknutelné obličeje, jako by se před vstupem do metra vypínali. Nenápadně, fádně oblečení a na sebe soustředění a unavení Pražané totiž nemarní svůj čas na neplánované, nečekají na neznámé za rohem, prožívají daný život, jak se to náleží, z povolání.
Během těch krátkých dvou let, co v Praze pobývám, jsem zjistila, že se pražské obyvatelstvo (snad se to týká všech českých měst a městeček) nejvíc věnuje soukromé oblasti života, čili rodinnému a domácímu blahobytu. Skoupost vnějšího projevu totiž vůbec není na úkor toho vnitřního. Ponechám stranou kolik toho Češi čtou nebo jak často chodí do muzea, musím ale konstatovat, že neveřejná sféra, život probíhající ukrytý v hloubkách dejvických vil, je mnohem bohatší, než ten, na který jsem byla zvyklá v běloruském prostředí.

Asi bych měla napsat o tom, co se mi v Praze libí, a co v Bělorusku není, nebo téměř není? Ráda ale poznamenám, že spousta věcí, které jsem si měla ve zvyku užívat doma, zde není nebo jsou jen stěží přístupné. (Na tomto místě jsem si původně chtěla postěžovat na drahotu pražských kin a jednotvárnost jejich programu, ale po důslednějším přemýšlení mi bylo jasné, že je to přitažené za vlasy.) Obávám se, že nic nenapíšu o dětmi obdivovaném krtečku, muži milovaném pivu a hubenými oblíbené syté české kuchyni. Zajímá mne ale pražský dopravní podnik, ve kterém městské obyvatelstvo tráví úctyhodný kus všedního dne a sedíc v 22ce či 18ce, odvážně vřískající, rychle letící sem a tam, z kopce na kopec, si vzpomínám, jak se nespěšně a tiše jelo po kolejích na ulici Peršamajskaja. Chybí mi minské tramvaje, o kterých Minčané říkají, že jsou dopravou minulosti, nepoužitelným reliktem. To je sice pravda, zvlášť ve srovnání s efektivní sítí pražských tramvajových linek, díky které se dá dostat na jakékoliv místo bez využití metra. Ještě dodám, že v Minsku nejsou žádné kopce, a v metru nefouká vítr.

Musím se přiznat, že občas zažívám snad úchylnou touhu po běloruských panelácích. Jednou jsem se sice chystala jet do Chebu nebo Mostu, abych svoje přání ukojila. Nikdy jsem nebyla v pražském paneláku, ačkoli některé vypadají, dalo by se říct, i půvabně, ve své minimalistické šerosti až majestátně. Například ty starší, ze třicátých, padesátých a i šedesátých let, v Bělocerkevské, na Spořilově, tam, kde je dvojitá autobusová zastávka Hlavní a na prvním, jestli se nemýlím, pražském sídlišti Petřiny. Minsk má přece dlouhé dějiny, ty jsou ovšem už nějakou dobu cílevědomě ničené. Minská sídliště se rozprostírají bez konce, jako pravěké lesy, a tak jsou paneláky lesy mého dětství, v kterých jsem hrála kouzelné hry. Zvláštní vůně pražských ulic mi připomíná vůni staré dřevěné kůlny, která nám sloužila jako místo pro hry v období léta, které jsem trávila na chatě. Tu zatuchlou, prašnou vůni mám ráda více než kteroukoliv jinou, a pamatuji si, jak jsem byla potěšena, když se mi zjevila v Sázavské v Praze poprvé na jaře.

Kromě kavárenského života, tramvajové dopravy a hustě zastavěných starých budov postrádá běloruské obyvatelstvo domácí zvířata v takovém množství, kterému se těší Pražané. Zvláště psů, kteří jsou v Bělorusku chováni v evidentně menším množství vzhledem ke skromnějším bytovým podmínkám. Ráda bych si také pořídila nějakého voříška z útulku, což si neumím představit, že by mne napadlo doma. Měla jsem své minulé zvyky zradit, abych se Praze přizpůsobila, vyhověla jejímu rozkolísanému rytmu mezi univerzitou a kavárnou, prací a hospodou. Na začátku se mne zmocňovalo napětí a nejistota jinakosti, pocit toho, že jsem tady cizinka, čehož jsem se samozřejmě dosud nezbavila. Trápil mne stud smíšený s pýchou a adaptace šla hrozně pomalu. Co jsem ale navždy opustila, byla ta neopodstatněná prázdná hrdost člověka bez povinností a zásluh.

Konečně mohu využít příležitost poděkovat Praze za poznání sebe sama skrze všechny ty nové zkušenosti, jež jsou tak odlišné od mých minulých.

Natallia Linitskaya