Každý, kdo cestuje, se nevyhne konfrontaci s vlastní nevědomostí. Dalo by se to přirovnat k cestování autem, kdy řidič nezná cíl, ale s pevným přesvědčením tvrdí, že k němu dojede, i když neví, kde je cíl a kde se on sám nachází. Této metodě se ve vědecké tradici říká „mentální spekulace“! Stejně jsem netušila já, co na mne čeká a které problémy mě potkají, když jsem odjížděla na semestrální stáž do Prahy. Ale byla jsem si jista, že to se mnou dopadne nějak dobře.

Po příjezdu jsem se ocitla v novém, cizím prostředí, kde mě vítala s otevřenou náručí jen absolventka oboru bohemistika z naší fakulty v Minsku, která studuje slovanské jazyky na Karlově univerzitě. Ty první dny jsem ji měla za průvodkyni. Pomohla mi pochopit, co je od cizinců očekáváno a jak se mám chovat, abych se lépe zařadila mezi Čechy. Přišla jsem na to, že je málo pouze dodržovat zákony nové země – to by vypadalo příliš „pokrytecky“. Aby ses vyrovnal s novým prostředím, musíš pochopit vtipy nové země, její normy, podle kterých je něco všeobecně považováno za krásné nebo naopak za odpudivé. A určitě to nebylo jednoduché.

Za prvé, zažila jsem lingvistický šok. Kolem se mluvilo buď anglicky, německy, francouzsky, čínsky (je to tím, že se v Praze turisté mačkají jeden na druhého) nebo novou, neznámou pro mě češtinou! Jde o obecný jazyk. Poulila jsem oči, když jsem slyšela něco typu „Teďko je zavro.“ místo „Teď máme zavřeno.“ nebo „Vodkad dokad?“ místo „Odkdy dokdy?“ atd. Nejvíc jsem byla překvapená, když se o víkendu zaváděl u nás na koleji internet a dělníci zabouchali na dveře mého pokoje se slovy: „Slečno, dobrej! Hele, šupky-dupky z postele!!!“ brzy ráno.

Za druhé, nadále jsem lpěla na svých dosavadních zvycích. Bylo pro mne podivuhodné říkat „ahoj“ nebo „čau“ každému člověku z mého patra koleje, vzhledem k tomu, že jsem se s většinou z nich neznala. To pravidlo se týkalo nejen setkání zrovna v patře. V Česku se běžně zdraví lidé na koleji také v kuchyni, v koupelně (s kartáčkem v puse to občas nebylo jednoduché :)), na schodech a ve výtahu. Na běloruské koleji se s tím nesetkáte. Zpravidla komunikujeme jen s těmi, které jsme už poznali, a nesnažíme se spřátelit s dalšími lidmi.

Bývala jsem často svědkyní i humánnosti a neobyčejné snahy pomoct neznámému člověku, což je rovněž v rozporu s naší mentalitou. Jednou jsem hledala internetovou kavárnu a zeptala jsem se na cestu nějaké holky. Řekla, že v okolí žádná není. Za chvilku mě pozvala k sobě na počítač! Pozorovala jsem také mimořádnou sdílnost Čechů, když jsem měla hodiny jazykové výměny. Tomu se říká „tandem“ a je to vzájemné doučování mezi rodilými mluvčími, které se uskutečňuje zdarma. Vůbec jsem ani nepředpokládala, že výuku lze spojit s touto neformální komunikací a bude to fungovat tak výborně. Právě takovým způsobem jsem začala kamarádit s několika lidmi. Nebyla to ovšem jediná možnost, jak se seznámit s Čechy.

Tradičně se největší oblibě těší dvě další: hospoda a kuchyně. Pokud jde o první ...no... to tu raději nebudu rozepisovat! :) Z druhé mám spoustu zážitků, například, jak jsem připravovala běloruské bramboráky v kuchyni na koleji a to vyvolalo zájem asi u deseti lidi (mezi nimi byli dva kluci z jiného patra!). Dopadlo to tak, že jsme večeřeli všichni spolu.

Jako pokračování tématu „jídlo“ bych ráda mluvila o tom, co ve mne probudilo živou pozornost. Ne, nebudu tady vyjmenovávat takové české speciality, jako je smažený sýr, pražské žebírko atd. Jen vyzdvihnu, že na českých univerzitách je to úplně normální, když se jí nebo když se pije z termosky během přednášek. Myslím si, že tato velice demokratická tendence působí pozitivně, protože pozornost studentů se zvyšuje a najednou se atmosféra stává neformálnější. Měli bychom něco takového přebrat do svého stereotypu chování.

Pokud jde o nějaké významné události, bylo toho hodně a jsou opravdu rozmanité. Především zájezd do Brna na “pokřtění“ nové knihy „Století české poezie v překladech do ruštiny“ s aspirantem, který je jejím redaktorem, a seznámení tam s Violou Fischerovou, jejíž básně jsou zařazeny do této knihy; podle její tvorby jsem později napsala svoji ročníkovou práci a měla jsem referát na studentské vědecké konferenci už v Bělorusku.

Další opravdovou události pro mne bylo vítězství v soutěži, která probíhala v muzeu v Kutné Hoře. Jako úkol pracovníci muzea uložili rozeznat, kdo nebo co je zobrazeno na kameni. Správná odpověd byla následující: „Tři zajíci se slechy“ (asi večer před tím jsem náhodou přišla na slovo „slechy“ na nějaké webové stránce sdružení českých lovců). Dostala jsem za to jako dárek knihu a vím, že se v Kutnohorském věstníku pak psalo o vítězích.

Také mi utkvělo pozvání na návštěvu k první dámě českého velvyslanectví v Bělorusku paní Rumlové, když byla několik týdnu v Praze. Atmosféra byla natolik příjemná, že jsem se cítila jako doma. Ještě se mi vtiskla do paměti premiéra vynikajícího českého filmu “Štěstí“, jenž na mne působil víc než jakékoliv filmy, na které jsem se kdy dívala. Tento film je svým způsobem skutečně výjimečný. Výběrem tématu (co je to štěstí?), stylizací (designovým prvkem tu opravdu není make up, jako spíš jeho do očí bijící absence), tempem vyprávění (protipól dnešní klipovitosti), perfektním vykreslením povah. Scénář před nás staví řadu otázek a situací, které však nebudou zcela dořešeny a je na divákovi, jak si je vyloží a přebere. “Štěstí” nutí k reakci a k zamyšlení a určitě to není oddechová podívaná, ale sociální drama vyvolávající v pozorovateli vlnu názorů a podnětů. Po shlédnutí tohoto filmu se změnil můj systém hodnot. Myslím si, že jsem svým způsobem “vyrostla“.

Mezi komické situace, do kterých jsem vpadla, patří setkání s Bělorusy, kteří emigrovali do Čech. Nebyla jsem představena patřičně (nepochopili, že nejsem Češka). Mluvili jsme asi hodinu česky, pak se mě jeden zeptal, ze kterého města pocházím. Když jsem k všeobecnému údivu odpověděla “z Minsku“, byl natolik překvapený, ze neuvěřil a pomalu pronesl: “Ježišmarja! Není to možný... Hele, kecáš!!!“ Ale nejneočekávanější věc ze všech bylo prošení o mou ruku neznámým Čechem, s kterým jsem se potkala v tramvaji, když jsme oba dva četli‚ Sedmikostelí od Miloše Urbana.

Rozhodně nejsou s odstupem času dojmy již takové působivé a silné, jako byly ihned po mém návratu domů. Proto jsem nemohla popsat v tomto článku všechno, s čím jsem se setkala v Čechách a co ve mne vyvolalo zájem, ale bylo to velice poutavé podívat se nazpět a zavzpomínat na různé příjemné, někdy i směšné okamžiky, které jsem zažila v jednom z nejkrásnějších evropských měst – v Praze. Nemůžu říct, že jsem odhalila mystiku Prahy, spíš jsem jí byla více okouzlena...

Zdroj: časopis minských bohemistů Okolo