Uveřejňujeme studii Paŭluka Kanavalčyka s názvem Anarchistické hnutí v Bělorusku, která mapuje historii tohoto levicově extremistického hnutí na území Běloruska.

Paŭluk Kanavalčyk - Anarchistické hnutí v Bělorusku

Věnováno desátému výročí Federace Anarchistů Běloruska

Anarchismus v Bělorusku má téměř stoletou historii. První zmínky o anarchistech na území Běloruska sahají k období před revolucí let 1905-1907, kdy se v celé řadě měst začaly objevovat anarchistické skupinky. Nepočetní anarchisté se s nadšením pustili do tehdy módního individuálního teroru. Díky takové "propagandě činem", se anarchismus za pouhých několik let své existence stal dosti širokým revolučním hnutím, které přitahovalo na svou stranu radikálně uvažující jedince, toužící vrhnout bombu do řad vykořisťovatelů. Je známým faktem, že anarchistou byl i klasik běloruské literatury Maxim Bahdanovič, který za svých studentských let pilně studoval Bakunina a dokonce se pokusil podomácku vyrobenou bombou vyhodit do vzduchu ředitelství gymnasia, jež navštěvoval. Výbuchy, atentáty, vyvlastnění - to vše se o anarchistech počátku 20. století můžeme dočíst v historických příručkách. Přitom současné běloruské anarchistické hnutí má své kořeny v historii ne tak vzdálené, která ještě není zpracována ve vědecké literatuře, ale je uchována v paměti mnohých našich současníků a má své bezprostřední pokračování v dnešku.

Na začátek si dopřejme krátký výlet do stagnačních 70. let - do období rozkvětu hnutí hippies. Vnitřně svobodné "květinové děti", dokázaly postavit proti sovětskému totalitnímu systému svůj vlastní "systém", který se pro mnoho mladých lidí stal skutečnou životní alternativou. Právě v prostředí hippies se začali objevovat první současní anarchisté. Sotva je možné mluvit o skutečné anarchistické aktivitě v době moci KGB, ale historie přesto zná případy aktivních vystoupení proti systému.

Roku 1972 hippies v Hrodně provedli antimilitaristickou pacifistickou demonstraci. Pro místní úřady to bylo jako blesk z čistého nebe. Vojsko a milice obklíčily centrum města a všichni účastníci byli uvězněni. Řada z nich poté zahynula či beze stopy zmizela v sovětských psychiatrických léčebnách. Přesto však onu hrodněnskou akci hippies, první projev občanské neposlušnosti běloruské mládeže, dodnes mnozí pamatují.

Samozřejmě, nedá se říci, že by hnutí hippies bylo jakýmsi předchůdcem současného běloruského anarchismu. Přesto se někteří vlasatí otrhanci sedmdesátých let později ukáží v řadách jeho zakladatelů.

Od těch dob minulo mnoho let a mnoho se toho seběhlo, takže dnes již můžeme začít psát letopis běloruského anarchismu. Nelze popsat všechny podniky běloruských anarchistů za posledních deset let, ale stojí za to zaznamenat nejvýraznější a společností nejreflektovanější akce.

Z toho důvodu, že účastníci události, o kterých budeme napříště mluvit, jsou našimi současníky, neuvádíme jejich jména, stejně jako některé příběhy, často nepostrádající zajímavosti, které jsou spojeny s konkrétními osobami. Tohle všechno necháme na starosti budoucím vědcům a také oněm hrdinům samotným, kteří je na stará kolena podrobně popíší ve svých pamětech.

Jak se kalila ocel

Od konce 80. let začaly na vlně perestrojky a demokratizace po celé bývalé Zemi Sovětů růst různé politické iniciativy jako příslovečné houby po dešti. Nejčastěji to byla hnutí demokratická a národně osvobozenecká. V atmosféře všeobecného uchvácení dříve zakázanými názory nezůstal nepovšimnut ani anarchismus. V mnoha městech tehdejšího Svazu živelně vznikaly skupiny anarchistické orientace: universitní studenti sahali po knihách Bakunina a Kropotkina; ti, kteří o knihy nejevili zvláštní zájem, ale byli blázni do "Sex Pistols", se anarchisty stávali přijímáním punkové subkultury atd.

V těch dobách byl pro většinu lidí anarchismus spojen s představou opilých námořníků s harmonikami v rukou z klasických sovětských filmů, nebo se zvracejícími pankáči na dvorku. Tak či onak, na začátku 90. let bylo hlavní formou anarchistického odporu vůči státu vydělat se u Leninova pomníku před místní administrací v Hrodně nebo v Mahilově, usmažit si míchaná vajíčka na Věčném ohni v Minsku (u památníku Vítězství), a nebo popít nad rudou vlajkou na hradbách brestské pevnosti-hrdiny. Přesto se existence anarchistů v Bělorusku stala obecně známou věcí ne díky dalšímu veřejnému zasírání pomníku vůdce revoluce, ale v době celorepublikové stávky v dubnu 1991. Tehdy homielská skupina anarchistů "Baraćba" (Boj), která těsně spolupracovala s moskevskou Konfederací anarchosyndikalistů (KAS)1, organizovala stávku v typografickém závodě "Palesdruk". Současně se aktivisté SMOTu2 (Svobodnoje mežprofessionalnoje objediněnije trudjaščichsja - Svobodná mezioborová unie pracujících), kteří byli široce zastoupeni v dělnických stávkových výborech, prohlásili za anarchosyndikalisty a pokusili se vytvořit levicovou alternativu Svobodných odborů. Fakt, že se v tisku objevily první zmínky o "dědicích Kropotkina a Machna", přimělo mnoho přívrženců anarchismu k hledání kontaktů s lidmi shodných názorů. Tomuto procesu posloužilo i "tání", které v politickém životě země nastalo po pokusu o puč, jež se odehrál v srpnu 1991.

Na prvním společném sjezdu minských a homielských anarchistů, který se konal v srpnu 1991 v "konspiračním bytě" v Minsku, bylo přítomno pouhých osm delegátů. Nehledě na svou nepočetnost, společnost byla velmi rozmanitá: přívrženci klasického anarchismu kropotkinského ražení i anarchosyndikalismu, na květen 1968 stále se smutkem v duši vzpomínající "nová levice", prostě-pankáči, universitní profesor a dokonce jeden podnikatel - veterán anarchistického hnutí let sedmdesátých. Na tomto sjezdu také bylo přijato osudové rozhodnutí o založení "Federacyi anarchistaŭ Biełarusi (FAB)" (Federace anarchistů Běloruska).

Už z prvních společných kroků běloruských anarchistů bylo jasné, že vytvořit nějaký podrobný program činnosti k dosažení "světlého anarchistického zítřka", který by byl závazný pro všechny aktivisty FAB, se jen těžko podaří. Byly přijaty obecné programové principy a také svobodná dohoda FAB, která sleduje, na jedné straně, autonomii každé anarchistické skupiny, ale současně i solidaritu všech účastníků anarchistického hnutí. Toto rozhodnutí se zrodilo na základě faktu, že mezi anarchisty z Minsku a z Homielu, existovaly, mírně řečeno, jisté rozdíly v názorech a metodách činnosti. V Homielu, kde anarchistická skupina vznikla roku 1990 a byla první v Bělorusku, se její členové považovali za anarchosyndikalisty a více se orientovali na sociální otázky. 6. října 1992, na Mezinárodní den boje s nezaměstnaností, provedli homielští anarchisté nepovolené shromáždění, které se skončilo potyčkami s milicí a několik účastníků bylo zatčeno. V roce 1992 byl také s účastí homielských anarchistů vytvořen "Sajuz biespracoŭnych"(Svaz nezaměstnaných) a v místních závodech se organizovaly agitační kampaně. Minská skupina spojovala spíše příznivce kontrakultury a měla větší zájem o různé druhy situacionistických akcí, než o hnutí pracujících. Výhonky minského anarchosyndikalismu nevydržely ani do prvního sjezdu FAB: několik vedoucích aktivistů SMOT bylo tou dobou už propuštěno ze závodů3. Přesto se už tehdy mezi běloruskými anarchisty objevilo pochopení pro "společnou věc" a nezbytnost sjednocení, nehledě na osobní sympatie ke konkrétním anarchistickým tendencím.

Třebaže hlavní akce minských i homielských anarchistů byly tou dobou konány zejména na "rudá kalendářní data" (1. máje, 6. října, 7. listopadu atd.), nezůstávaly společností nepovšimnuty. V Homielu se od roku 1993 začaly vydávat noviny "Anarchija" (Anarchie) - první anarchistické periodikum v Bělorusku. Minští anarchisté si mezi různými konceptuálními povyraženími též našli čas vyzkoušet si vydavatelskou činnost - roku 1994 vyšlo jediné číslo novin "Čornaja vaviorka" (Černá veverka).

Zatím se období relativní liberalizace politického a společenského života v Bělorusku nachýlilo ke konci. V roce 1994 se odehrály první prezidentské volby, po kterých nastalo plánovité utahování šroubů. Přesto upevnění autoritářské prezidentské diktatury pomohlo bouřlivému rozvoji rozmanitých nezávislých iniciativ, a to i anarchistických. Nová běloruská politická realita vytvářela i nové formy odporu. O mnohém vypovídá i to, že právě z anarchistického prostředí vzešla první masová protestní akce, která za časů A. Łukašenky proběhla.

Akce "Děkujeme prezidentovi za chléb a mléko", která se konala 14. října 1994, se stala nejen první protiprezidentskou manifestací, ale také prvním happeningem4. Asi 500 studentů se prošlo k sídlu vlády, přičemž všichni pili z lahví mléko, ukusovali veku, a skandovali oslavná hesla na adresu prezidenta republiky. Byl to projev vděčnosti za ubohé zvýšení stipendií, které se právě tak nazývalo - "na chleba a na mléko". Manifestace vyústila v zatčení tří organizátorů. Akce byla provedena pod záštitou "Svabodnaha prafsajuzu studentaŭ (SPS)"(Svobodné studentské odbory), který byl založen společně národně-demokratickým "Zadzinočańniem biełaruskich studentaŭ(ZBS)"(Sjednocením běloruských studentů) a "Levym studěnčeskim dviženiem (LSD)"(Levicovým studentským hnutím), iniciovaným minskými aktivisty FAB.

Později se LSD proslavilo ještě jiným projevem politického výtržnictví. Během voleb do Nejvyššího sovětu v roce 1995 rozpoutali aktivisté LSD hlučnou kampaň, propagující jejich poslaneckého kandidáta a začali sbírat podpisy. Program anarchistického kandidáta byl výsměchem běžné praxi předvolebních slibů. Voličům bylo slibováno, že v případě svého zvolení bude jejich kandidát požadovat genocidu tučňáků v celé Antarktidě, přetření Domu vlády na oranžovou barvu apod.

Hlavním protivníkem anarchistů v jejich volebním obvodu byl kandidát "Partyi amataraŭ piva (PAP)5" (Strany milovníků piva), který byl ihned obviněn z pivního diletantismu a vyzván k pivnímu duelu. Jakkoli to zní divné, milovníci piva výzvu přijali. Souboj se odehrál v pivním baru Śvisłač a byl velmi hojně navštíven diváky. Pravidla boje byla jasně určena: na každé straně se ho účastnil stejný počet lidí; ta ze stran, která přepije druhou, vyhrává. Pivo k účelům souboje dodávala PAP. Výsledkem byla porážka anarchistů, kteří se však zato zadarmo napili piva.

Kandidát LSD byl přesto brán vážně. Kandidát Strany milovníků piva, jenž se obával další konkurence, nabízel anarchistům peníze výměnou za to, aby stáhli svou kandidaturu. Peníze byly přijaty, nicméně anarchisté poté při každém veřejném vystoupení rozhlašovali, že volby jsou uplacené a prodejné. Volby se v onom volebním okruhu nekonaly.

LSD, kromě toho, že při přípravě budoucích bitev ideově chlastalo, vydávalo v období své existence několik novin: "Sejčas!"(Teď!), "Kak stať predatělem"(Jak se stát zrádcem) a "Bucharovec Bělorussiji".

Celkově byl rok 1995 pro běloruský anarchismus dosti úrodným. V tomto roce vznikla anarchistická skupina v Hrodně, která se později měla stát jednou z nejaktivnějších. Hrodněnští anarchisté začali vydávat noviny "Dura". Roku 1995 zahájila v Minsku svou činnost i antistranická skupina "Čyrvony Žond", která sehrála pozoruhodnou roli v rozvoji běloruského anarchistického hnutí.

Pětiletka Čyrvonaho Žondu

Od raných 90. let existovala, a byla v zasvěcených kruzích všeobecně známá, mládežnická organizace národně demokratické orientace, nesoucí nezvyklý název "Čyrvony Žond"6. Bez ohledu na to, čemu se věnovala, je třeba přiznat, že do roku 1994 poněkud vyčpěla. Její obrození, nebo spíše přerod, se odehrálo na sklonku roku 1994, když do řad "Čyrvonaha Žondu" vstoupila skupina soudruhů, kteří se předtím společně účastnili akce "...Za chléb a mléko". Tihle soudruzi si ve chvíli, když do "Čyrvonaha Žondu" vstupovali, mysleli, že rudý = levicový, a v únoru a březnu 1995 provedli, s pomocí několika politických přeběhlíků, opravdový převrat, v rámci kterého zvolili nové lidi na všechna vedoucí místa. Uzurpace "Čyrvonaha Žondu" radikálními levicovými živly vedla k tomu, že se do rukou anarchistů dostala organizace, která byla úředně registrována, což jim dávalo prostor ke spekulaci se svou "legálností".

A proč se vlastně "Čyrvony Žond" začal nazývat "Antypartyjnaja hrupa"(Antistranická skupina)? Prakticky všechny aktivní běloruské mládežnické organizace byly pobočkami "dospělých" politických stran, nebo je aktivně podporovaly. "Čyrvony Žond" se stalo první a jedinou organizací na "mladé" politické scéně, která nebyla doplňkem nějaké strany. Když "Čyrvony Žond" vyhlásil nezbytnost toho, aby i mládež formovala svůj názor na běloruskou skutečnost, začal vystupovat proti všem stranám, které mládeží jen manipulují, vedeny svými úzkými stranickými zájmy.

První akcí, na které "Čyrvony Žond" ukázal svou novou tvář, se stal happening "Procházka politických vězňů kolem prezidentského paláce", zorganizovaný SPS za aktivní účasti Strany milovníků piva v květnu 1995. Několik stovek studentů, nesoucích před sebou vlajku BRSM (Biełaruski respublikanski sajuz moładzi - Běloruský celorepublikový svaz mládeže), kráčelo husím krokem s rukama za hlavou kolem prezidentského paláce a potom vztyčilo vlajku BRSM nad nejbližšími veřejnými záchodky - to měla být reflexe referenda o faktickém návratu k sovětské symbolice. Akce pomohl ukončit AMAP ( Atrady milicyi asablivaha pryznačeńnia - Jednotky milice zvláštního určení) - masové zatýkání se stalo předzvěstí budoucnosti, ve které stále více akcí mělo končit pochytáním všech účastníků. Bylo započato trestní řízení podle paragrafu o hanobení státních symbolů7.

U příležitosti 78. výročí Říjnové revoluce již "Čyrvony Žond" v Minsku, před sídlem vlády, organizoval za účasti hrodněnských anarchistů samostatnou akci. Akce probíhala pod rudými vlajkami s dírami na místech srpů a kladiv a pod transparenty s nápisy "Pryč se samoděržavím" a "Smrt kapitalismu!". Bez ohledu na to, že hesla bylo možné označit za tradiční, bylo 12 účastníků akce uvězněno.

Na počátku roku 1996 kolem sebe antistranická skupina "Čyrvony Žond" sjednotila minské aktivisty FABu, zbytky LSD a další levicové antiautoritářské elementy, vyskytující se v hlavním městě.

"Čyrvony Žond" začal na základě zkušeností z prvních politických happeningů aktivně rozvíjet "koncepci revolučně -kulturní činnosti", na kterou měly značný vliv myšlenky Situacionistické internacionály, "nové levice", a také polské "Oranžové alternativy" (Pomaranczowa Alternatywa). Smysl koncepce spočíval v umělecké manipulaci společenskými stereotypy a symboly masové kultury, což vedlo k tomu, že se "vážná politika" měnila v konceptuální posměch a veselý karneval. Heslem "Čyrvonaha Žondu" se stalo "Bojuj a odpočívej!".

Kromě ironických výpadů na půdu politiky se "Čyrvony Žond" věnoval i politizaci umění, obzvláště umění hudební kontrakulturní scény. 25. února 1996 se konal první hudební festival "Razdavim fašysckuju hadzinu" (Zadávíme fašistickou zmiji), na kterém vystupovaly punkové skupiny z Minsku, Hrodna, Homielu a Mahilova. Kromě otevřeně antifašistického zaměření festivalu, který se později konal každoročně, to byl i pokus dostat na scénu nová alternativní uskupení. Právě tehdy si zažili svůj minský debut anarcho-punkové z Hrodna - "Deviation", skupina "Sonca Mao" (Mao - slunce), a jiní.

Jaro roku 1996 přineslo adrenalin masových nepokojů, kterých se běloruští anarchisté aktivně účastnili. V období, kdy vrcholily jarní protiprezidentské opoziční demonstrace, "Čyrvony Žond" provedl i jednu "provládní". 1.dubna se konalo "Procesí věrných poddaných k Prezidentskému paláci". Cílem akce bylo uspořádat nepovolený pochod k sídlu prezidenta pod rudo-zelenými (oficiálními - poznámka překladatele) vlajkami a portréty prezidenta a vyprovokovat moc k zásahu proti "loajální" demonstraci. V určenou hodinu se na nádvoříčku studentského městečka sešla přibližně stovka účastníků akce a zástupci tisku. Na meetingu "věrní poddaní" všemožně vychvalovali politiku prezidenta, vyjadřovali přání integrovat se s Kirgyzstánem, a "pop Gapon" zatím s kadidelnicí v ruce žehnal přítomným. Ale samotný pochod nebylo možné začít. Milice uzavřela východy ze studentského městečka, avšak neodvážila se k ničemu dalšímu - nikdo z účastníků nepovolené akce nebyl zadržen. Tato akce je obecně známa pod názvem "Dajoš Yntyhracyju" (Sláva Yntyhracy/Integraci - narážka na nespisovnou výslovnost, která je vlastní mnoha představitelům běloruské vlády - poznámka překladatele).

Události jara 1996 napomohly šíření radikálních nálad ve společnosti, lid získal zkušenosti v pouličních bitkách s milicí i z několikadenních pobytů ve vazbě. Hlavními účastníky jarního "maratonu" přirozeně byli studenti, kteří z většiny nepatřili k žádné politické straně. Na hlavu studentů dopadla i největší část represí ze strany moci. Kvůli organizaci odporu mládeže proti teroru milice začali aktivisté "Čyrvonaha Žondu" vydávat noviny "Moladz zmahajecca!"( Mládež bojuje!). Noviny měly dosti extremistickou orientaci a obsahovaly různé praktické rady (např. jak vyrobit Molotovův koktejl apod.) i články o teorii rezistence. "Mládež bojuje!" byla v kruzích politicky aktivní mládeže velmi populární. V letech 1996-97 vyšla dohromady tři čísla a speciál.

Ani v letech 1996-97 nebylo zaujetí pouličním extremismem jediným zaměstnáním anarchistů. 1. března 1997, ke 126. výročí zavraždění ruského cara Alexandra II. narodovolcem Ignatem Gryněvickým, vystoupila "Kočovná anarchistická divadelní společnost Šlomy Kahanoviče8" se svým nastudováním hry "Smrt tyrana". Představení se konalo na schodišti před vstupem do budovy minské konzervatoře a naštěstí skončilo těsně před příchodem milice.

Další z anarchistických akcí roku 1997, které vzbudily širokou pozornost, se stal zdánlivě bezproblémový fotbalový zápas mezi týmem antistranické skupiny "Čyrvony Žond" a mládežnickou frakcí BNF (budoucí "Malady front"). Háček byl v tom, že zápas byl spojen s výročím útěku vůdce BNF Z. Pazniaka do zahraničí. Anarchisté vyzvali k souboji mládež BNF, a aby nemohla odmítnout, navrhli utkat se o "Pohár Z. Pazniaka". Hrálo se na "stadiónu Mobutu Sese-Seko", pod všepronikajícím deštěm. Budoucí "mladofrontovci", k zápasu přistoupili příliš seriózně ( není to žádná legrace - prohrát pohár, pojmenovaný po vašem vůdci), a den předem najali několik profesionálních fotbalistů. Tým "Čyrvonaha Žondu", který byl poražen 8:2, přesto vyhrál informační válku, když opakovaně důrazně upozornil v médiích na prodejnost BNF-ovského fotbalu.

Léta 1997 až 1999 byly dobou největší aktivity antistranické skupiny "Čyrvony Žond". Právě tehdy běloruský anarchismus opustil politické ghetto a stal se nepominutelným samostatným subjektem běloruské politiky. Široký ohlas rozmanitých aktivit "Čyrvonaha Žondu" (včetně mediálních), napomohl podstatnému růstu anarchistického hnutí, obzvláště v Minsku.

Na začátku roku 1998 začaly vycházet noviny "Navinki" - nejvýraznější vydavatelský projekt "Čyrvonaha Žondu". Koncepce periodika byla míněna zhruba takto: pokud je showbusiness ve stavu, kdy je schopen překrýt jakoukoli alternativu a proměnit ji v komerci a pop-kulturu, proč bychom neměli jednat opačným způsobem, tj. parazitovat na stereotypech masové kultury, současně politizovat a až k absurditě narušovat jejich prvopočáteční smysl, a to všechno nabízet jako svého druhu parodii na bulvár.

V prvních měsících roku 1999 byla "za činnost, neshodující se s přijatým statutem sdružení" zrušena registrace "Čyrvonaha Žondu". Tato událost se časové překrývala s jiným význačným okamžikem - právě tehdy se povedlo, díky úspěšné kampani - happeningu "Legalise It", dosáhnout oficiální registrace novin "Navinki", které až do té doby vycházely nelegálně. Oba tyto fakty měly v budoucnosti velký vliv na osudy "Čyrvonaha Žondu". Legalizace také v mnohém napomohla rozvoji dalších anarchistických vydavatelských iniciativ. Zvláštní zmínky si zaslouží zejména dvě z řady periodik, vydávaných aktivisty "Čyrvonaha Žondu" - "noviny dělnické mládeže" AK-47 a noviny Antyfašyk, které se dostalo mezi mladými čtenáři nezanedbatelné obliby. Na druhou stranu se vytíženost těmito projekty promítla do aktivity "čyrvonažondovců" na ulici. Akce "Čyrvonaha Žondu" se konaly stále vzácněji, třebaže byly, díky svému "umělecko-politickému" charakteru, vždy zapamatováníhodné.

V období vrcholící ruské "antiteroristické kampaně", v zimě 2000 anarchisté organizovali kampaň proti válce v Čečensku, v jejímž rámci se konalo nepovolené shromáždění před ruskou ambasádou v Minsku. Zhruba dvě desítky "v bojích raněných federálních vojáků", defilovalo kolem ohrazení ambasády s korouhví "Spasa" - Putina (tj. s korouhví, zobrazující Putina jako Ježíše Krista pravoslavných - poznámka překladatele) . Milice nikoho z účastníků akce nezranila ani nezajala.

Na jaře 2000 "Čyrvony Žond" pořádal, jako součást bojkotu voleb do "Sněmovny představitelů", horní komory běloruského parlamentu, happening "Psí volby", za účasti čtyřnohých přátel člověka: v průběhu organizované "volební kampaně" si psi volili své poslance do "Boudy představitelů". Volby byly nakonec zfalšovány psovody. Další veselou akcí bylo "Zmocnění se opoziční demonstrace", na podzim 2000. Během jedné z opozičních manifestací anarchisté zorganizovali vlastní průvod : pod různobarevnými vlajkami a transparenty, vyrobenými z tkaniny starých trenýrek (na kterých nebylo nic napsáno), kráčel průvod spolu s ostatními demonstranty - účastníci skandovali abstraktní hesla jako "Dělej!", nebo "Ty to dáš!". To mělo ukázat, že barvy opozičních praporů, stejně jako smysl jejich transparentů, už dávno ztratily svůj politický a praktický význam pro odpor proti diktatuře. "Zmocnění se opoziční demonstrace" bylo poslední veřejnou akcí, konanou pod značkou "Čyrvonaha Žondu". Poté antistranická skupina "Čyrvony Žond" svou činnost v podstatě zakončila.

Objevovaly se snahy vytvořit pobočky "Čyrvonaha Žondu" i v jiných městech (Hrodna, Brest, Ivacevičy aj.), ale tyto pokusy se časově shodovaly s úpadkem veřejné činnosti v Minsku, což jim nedovolilo se naplno rozvinout. Jádro "čyrvonažondovských" aktivistů se usadilo v redakci Novinek, část aktivu se zapojila do jiných anarchistických projektů, zejména v oblasti antifašismu a ekologie. Ve své činnosti pokračuje ivacevičské oddělení "Čyrvonaha Žondu", a také pražské a pařížské byro "Čyrvonaha Žondu", sestávající z příslušníků hnutí, kteří byli z různých důvodů nuceni emigrovat do zahraničí.

Pokud se pokusíme zhodnotit celkové výsledky "Čyrvonažondovské pětiletky" (1995 - 2000), nepochybně uznáme, že jejím hlavním úspěchem bylo podstatné rozšíření běloruského anarchistického hnutí. Jen čestných odznáčků 1. stupně antistranické skupiny "Čyrvony Žond", bylo vydáno více než sto (třebaže musíme říci, že odznáček byl některým aktivistům vydán vydán dvakrát, jako náhrada za předcházející, ztracený v boji - zda v boji s fašisty, či s démonem alkoholu, o tom historie mlčí). Přesto si musíme povšimnout i jistých negativních momentů: "Čyrvonamu Žondu", jakožto nejznámější anarchistické skupině, byly v tisku připisovány i akce, organizované jinými minskými aktivisty FABu, k jejichž uskutečnění "čyrvonažondovci" nijak nepřispěli, což vnášelo jistý nesoulad do rozvoje jiných anarchistických iniciativ.

Boj pokračuje

Běloruské anarchistické hnutí druhé poloviny 90. let se zdaleka neohraničovalo jen na činnost "Čyrvonaha Žondu", který, přestože byl v tomto období nejaktivnější, přesto představoval jen jednu z řady skupin a iniciativ Federace běloruských anarchistů.

Obzvlášť nápadně od poloviny 90. let zintenzivněla aktivita hrodněnských anarchistů. 23. února 1996 tam uspořádali první akci "Fuck The Army", která se stala také prvním vystoupením alternativní mládeže v Hrodně od demonstrace hippies roku 1972. Byla organizována shromáždění před oblastními a okresními vojenskými správami a nepovolený pochod k sídlu místní administrace. Výsledkem bylo uvěznění dvou účastníků. V dalších letech konali hrodněnští anarchisté akce proti všeobecné branné povinnosti vždy 19. února - na výročí zrušení nevolnictví roku 1861, což poukazuje na blízkou příbuznost nevolnictví a současné "posvátné povinnosti".

V Homielu byl v září 1996 milicionáři ubit k smrti pankáč K. Maskvin. Homielští anarchisté organizovali širokou občanskou kampaň na podporu požadavku vydat vrahy v uniformě soudu. Podrobnostem této záležitosti byl věnován speciál novin "Moladz zmahajecca!". Dvakrát bylo zahájeno trestní řízení, přesto se však moci podařilo "nepříjemný incident" ututlat.

Rok 1997 byl rokem rozmachu anarchistického hnutí v Brestu. V červnu anarchisté zorganizovali meeting na nábřeží, kam byli zváni všichni zájemci o anarchismus. Množství černých vlajek a transparentů přivábila i pozornost bezpečnostních složek, což vedlo k rozehnání meetingu. Na podzim téhož roku proběhl ještě jeden pokus o masovou akci, ale byl zastaven milicí na samém začátku. Nečekaný "boom" aktivity "extremistických živlů" zaujal i KDB (Kamitet dziaržaŭnaj biaśpieki - běloruské KGB - poznámka překladatele), který začal s represemi brestských anarchistů, které vyústily v uvěznění, domovní prohlídky, a zabavování nežádoucí literatury. To vedlo k dočasnému pozastavení aktivity brestských anarchistů.

Za jednu z nejdelších a současně i nejúspěšnějších akcí, které proběhly za účasti běloruských anarchistů, lze považovat ekologickou kampaň "Viasiolka" (Duha), zahájenou roku 1998. Kampaň byla namířena proti plánům na vybudování běloruské jaderné elektrárny, jež byly vládou v té době vypracovávány. S účastí aktivistů FAB byla založena nezávislá ekologická iniciativa "Ekasupraciŭ", která si vzala na starost organizaci celé kampaně, do které byli zapojeni pracovníci běloruské akademie věd, zainteresovaní vědci, tisk, a také aktivisté ruského radikálně-ekologického hnutí "Chranitěli Radugi"(Obránci duhy), kteří již měli zkušenosti s podniky podobného druhu. Začaly se vydávat noviny "Viasiolka", na jejichž stránkách byly objasňovány všechny aspekty jaderné energetiky a radiační ekologie. Během let 1998-99 bylo ve spolupráci s vědci uspořádáno několik seminářů, věnovaných otázkám smysluplnosti výstavby jaderné elektrárny. V létě 1998 aktivisté "Ekasupracivu" zorganizovali "Pochod za bezjaderné Bělorusko" po místech v mahiloŭské oblasti, kde měla být plánovaná elektrárna umístěna. Cílem pochodu byla protijaderná propaganda mezi obyvateli okolních okresů. Konala se protestní shromáždění v Mahilově, Škłovu a jiných městech oblasti. Výsledkem celospolečenské kampaně bylo dosažení přijetí moratoria na další rozpracování projektu výstavby běloruské jaderné elektrárny.

Další ekologická akce se konala v létě roku 1999 - kampaň proti znečišťování vod Dněpru. Smyslem akce bylo obrátit pozornost občanů k ekologickému stavu jedné z největších vodních tepen Běloruska. V rámci kampaně aktivisté propluli na vorech po Dněpru od Škłova až do Bychava, zatímco v Mahilově probíhala konference "Čistá voda", a hudební festival "Ekastok"(Ekoproud). V průběhu plavby byly z Dněpru odebírány vzorky vody, které byly poté dodány na mahilouskou stanici ekologické kontroly.

Někteří účastníci se vyhnuli plavbě na vorech a pohybovali se po břehu Dněpru ve směru cesty základní "vodní" skupiny. A díky tomu, že jít pěšky se ukázalo jako o něco rychlejší varianta, pěší skupina přicházela dříve na místa, určená k setkání s místními sympatizanty a pořádala tiskové konference na téma "Plavbou na vorech proti znečištění Dněpru", které končily těsně před připlutím základní skupiny.

Tou dobou v Hrodně dále vznikají různé anarchistické iniciativy. V roce 1998 anarchisté založili Radikální křídlo SPS (studentského odborového svazu) Hrodněnské university, které začalo vydávat list "Buntujma!"(Buřme se!). Hrodněnští anarchisté objevili také zajímavou alternativu hudebních klubů, které ve městě chyběly. Pod názvem "Niezaležnaje Abjadnańnie Haradzienskich Anarchistaŭ(NAHA)"(Nezávislé sdružení hrodněnských anarchistů), začali metodicky provádět zábory opuštěných domů a půd, kde se poté konaly koncerty a jiné umělecké akce. Také se angažovali v kampaních na obranu zvířat, obzvláště v akci "Svobodu delfínům", u příležitosti příjezdu delfinária.

Na sklonku 90. let se aktivita anarchistů projevuje i v jiných běloruských regionech. V září 1999 v Ivacevičích anarchisté provedli shromáždění před okresním školským úřadem proti diskriminaci školáků ze strany vedení škol na základě jejich zevnějšku. Problém spočíval v tom, že několik žáků vyšších tříd nepřijali do městských škol kvůli "příliš dlouhým" vlasům a "neformálnímu" zevnějšku. Anarchisté nakonec dosáhli toho, že všichni vlasatci byli do škol přijati bez překážek. Jinou pozoruhodnou akcí, organizovanou ivacevičskými anarchisty, bylo vystoupení na obranu práv zvířat, které proběhlo, když Ivaceviče navštívilo roku 2000 putovní ZOO. Jak vešlo ve známost v předvečer příjezdu zvěřince, cestou do města uhynula opice, což se stalo důvodem k akci. Aktivisté vylezli na maringotky zvěřince a vyvěsili plakáty "Svobodu zvířatům" a "Zřízenci do klecí", které měly za úkol zagitovat přítomné a přesvědčit je, aby ZOO nenavštívili. Během potyčky s ochrankou ZOO veřejnost anarchisty aktivně podpořila.

Početní nárůst anarchistického hnutí se nevyhnutelně odrazil na rozmanitosti praktických anarchistických iniciativ. Přesto postupně jisté hlavní směry činnosti anarchistů vykrystalizovaly. Jednou ze základních priorit řady anarchistických skupin se stal antifašismus. Už od konce 90. let anarchisté cílevědomě organizují běloruské antifašistické hnutí. Od té doby pravidelně probíhají antifašistické semináře, jejichž materiály se publikují v novinách Antyfašyk. V Minsku, Homielu a Hrodně v tomto období přibylo potyček s neonacisty, což přimělo anarchisty k vytvoření hnutí "Antyfa-Biełaruś", s pobočkami ve velkých městech, které se orientuje zvláště na akce přímého odporu proti nacistům. V letech 2000-2001 aktivisté FAB iniciovali "hnutí rudých a anarcho-skinheadů" (Red & Anarchist Skinheads, RASH-Belarus).

Jinou důležitou oblastí činnosti běloruských anarchistů se stal antiglobalismus. A není to jen další módní západní nálepka. Nehledě na všechnu protizápadní rétoriku a otevřené nepřátelství mezi Západem a Běloruskem, autoritářský běloruský režim lehce našel společnou řeč s řadou nadnárodních společností, které klidně ignorují "slavné porušování lidských práv a svobody slova v Bělorusku", a rozvíjejí v zemi svou činnost. Běloruští anarchisté se aktivně zapojili do boje proti nadnárodním společnostem a účastnili se mezinárodních kampaní i bojkotu řady firem, jejichž činnost se týká i Běloruska. Mimo jiné proběhlo několik protestních akcí u restaurací McDonald's v Minsku. Mezinárodní charakter antiglobalistického hnutí vedl k rozšíření praktických kontaktů mezi běloruskými anarchisty a jejich západními kolegy. Roku 1999 se aktivisté FAB účastnili prvomájové demonstrace v Praze, organizované Česko-Slovenskou anarchistickou federací, která skončila konfliktem s policií. V září 2000 se již celá delegace FAB účastnila mezinárodní antiglobalistické akce "Anti-Global Action" v Praze, kde se konal summit Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Během nepokojů v českém hlavním městě se běloruským anarchistům dostalo cenné zkušenosti pouličních bojů, vyzkoušeli si vrhání dlažebních kostek, stavbu barikád i užívání Molotovových koktejlů proti dopravním prostředkům protivníka, přičemž je zasáhla i pořádná dávka slzného plynu. To vše se neobešlo beze ztrát - jeden z členů delegace byl poraněn.

Ale aktivita anarchistů se neomezovala jen na antifašismus a antiglobalismus. Právě v té době, kdy soudruzi bojovali na pražských barikádách proti nadvládě nadnárodních společností, v Minsku byla na znamení solidarity s protesty v Praze uspořádána akce "Okupace" - několika desítek anarchistů obsadilo prázdný dům v centru Minska. Dále následovalo konceptuální "zmocnění se prostoru" - zdi domu byly pokryty grafitti, v největší místnosti proběhl akustický koncert. Milice, jež dorazila po dvou hodinách, osvobodila dům od anarchistických "okupantů", a několik účastníků akce bylo uvězněno. Minčané převzali štafetu od hrodněnských anarchistů, a 23. února 2001 v Minsku aktivisté FAB provedli akci proti branné povinnosti. Před budovou minské oblastní vojenské správy byl za srocení lidu představen happening - scénka z vojenského života. Za doprovodu víření bubnů jedna skupina branců mašírovala, druhá zametala náměstí a třetí barvila asfalt na černo. Následně desítka potenciálních vojáků základní služby demonstrativně spálila své povolávací rozkazy. Anarchisté věnovali pozornost i právům žen, které, ačkoliv nejsou povolávány do armády, mají řadu vlastních problémů. Rozvíjí se feministické iniciativy v Minsku i v jiných městech. 8. března 2001, na Mezinárodní den žen, brestští aktivisté FAB pod označením "Arhanizacyi feministaŭ-anarchistaŭ"(Organizace feministů-anarchistů), uspořádali akci - happening. V centru města účastníci akce obdarovávali muže květinami, a ženám nabízeli pomoc při domácích pracích. Poté, co tak nějakou dobu terorizovali obyvatele města, anarchisté akci zakončili na pěší zóně oslavou s hudbou a čtením básní na téma svátku žen.

Už roku 2000 se běloruští anarchisté zapojili do celoevropské kampaně "Nelegální lidé nejsou!", namířené proti zpřísnění migrační politiky Evropské Unie. V létě 2001 polská Anarchistická federace (Federacja Anarchistyczna), zorganizovala mezinárodní tábor "Proti hranicím", v Krynkach pod Białystokem, v jehož provedení byli nápomocni i aktivisté FAB. Tábora se účastnilo zhruba sto anarchistů z Polska, Běloruska, Ruska, Ukrajiny, Německa a jiných zemí. Během činnosti tábora proběhlo několik demonstrací a protestních shromáždění, namířených proti zpřísnění pohraničního režimu na bělorusko-polských hranicích, které zavádí Polsko pod tlakem Evropské Unie.

Roky 2000-2001 znamenaly také "boom" nezávislé vydavatelské činnosti. Během tohoto období vyšlo několik titulů různých zinů, věnovaných antifašismu, ekologii, obraně práv zvířat, vegetariánství, alternativní scény, DIY kultuře aj. Aktivizovala se nezávislá koncertní činnost za účasti skupin, které svou tvorbou propagují anarchistické myšlenky. Mezi nimi nelze nevzpomenout takové známé anarcho-skupiny, jako "Deviation" (Hrodna), "Hate To State"(Minsk), "Twin Pigs"(Ivacevičy), "Contra La Contra"(Hrodna) aj. V Brestu vznikl skutečný příklad nezávislé divadelní tvorby - anarchisty založený "Svabodny teatar" (Svobodné divadlo). V předvečer prezidentských voleb v září 2001 si anarchisté vyzkoušeli další aktivitu - film. Za bezprostřední tvůrčí účasti redakce listu "Navinki" byl natočen první běloruský nezávislý umělecký film "Slučaj s pacanom"(Příhoda s klukem). Film divákovi ironicky předvádí celou běloruskou politickou kuchyň. "Slučaj s pacanom" způsobil skutečné pozdvižení v běloruské politicky aktivní společnosti a získal několik cen na různých mezinárodních festivalech.

Na pozadí všeobecně rozšířených spekulací na téma práv a svobod člověka během prezidentské kampaně právě anarchisté podpořili konání průvodu "Love parade" v Minsku, organizovaného Běloruskou ligou sexuálních menšin "Lambda", v rámci festivalu gay-kultury "Gay pride 2001". Díky praktické pomoci anarchistů, kteří solidarizují s bojem gayů a lesbiček za svá práva, se poprvé v Bělorusku podařilo uspořádat teatralizovanou demonstraci sexuální rovnosti.

Od jara 2002 zahájila nezávislá ekologická iniciativa "Ekasupraciŭ" společenskou kampaň "Proti ničení lesních rezervací". Proběhlo několik protestních shromáždění, kde se sbíraly podpisy na podporu požadavku zastavit těžbu cenných druhů stromů v rezervacích Prypiać, Biarezina, a v Bělověžském pralese. V Minsku se v rámci kampaně konal hudební festival "Zialony Šabaš", který byl násilně přerušen silami AMAPu.

Kromě všeho ostatního se aktivisté FABu účastní i šířeji pojatých levicových projektů. V Hrodnu za účasti anarchistů působí "Kanfederacyja Dziejučych Supołak - Razam!"(Konfederace aktivních sdružení - Společně!), a vydává se list Ataka.

* * *

Během deseti let své existence se Federace anarchistů Běloruska změnila ve strukturu, jež v současném Bělorusku nemá obdoby. FAB není organizací v obvyklém smyslu tohoto slova, chybí jí některé neodmyslitelné atributy - hierarchie, centrální orgány, formální vůdce, pevná členská základna atd. Právě naopak, od svého vzniku se ve FAB z různých příčin (úmyslně, nebo to jsou prostě lemplové?), nevytvořil ani jeden centrální orgán, který by řídil nebo koordinoval všeobecné anarchistické hnutí v Bělorusku. Nejsou ani žádní opravdoví členové, protože FAB přirozeně vznikla ne jako centralizovaná organizace jednotlivých anarchistů - "individualistů", ale jako svobodné sdružení řady anarchistických uskupení a rozmanitých antiautoritářských a libertáriánských iniciativ, ve své činnosti zcela autonomních, jejichž aktivisté navzájem solidarizují a vystupují pod označením FAB. Jediným společným podnikem FAB je každoroční sjezd, který má spíše charakter velké party, než setkání politické organizace.

Tyto aspekty, které v počátcích činnosti FAB někteří chápali jako nedostatky, ukázaly na sklonku 90. let svou výhodnost pro další rozvoj běloruského anarchistického hnutí. Stalo se zřejmým, že takovou strukturu, jako FAB, nelze likvidovat ani z vnějšku, úderem proti vedení (neboť běloruští anarchisté nemají žádné "ústřední výbory", ani "vůdce"), ani zevnitř, vyvoláním rozkolu (neboť FAB je stejně "rozervána", na celou řadu samostatných rovnoprávných skupin). Jediným způsobem likvidace FAB tak zůstává naprosté zabránění všem anarchistickým aktivitám v Bělorusku, což se zdá být málo pravděpodobné.

Dnes je FAB možné označit spíše za decentralizovanou síť - "network", tj. reálné sdružení vzniká teprve tehdy, když se realizuje nějaká konkrétní praktická iniciativa. Pouze tehdy také mohou vzniknout různé koordinační a výkonné orgány, a to pouze v rámci a v době realizace této iniciativy, za účastí všech zainteresovaných. Navíc neexistuje žádný vnitřní řád, proto efektivita činnosti zcela závisí na osobní zodpovědnosti a sebeorganizaci každého anarchisty, což bohužel často vede k ne zcela ideálním výsledkům.

Jinou věcí, které se běloruští anarchisté úspěšně vyhnuli, jsou hlučné spory a pseudoideologické "diskuse", motivované snahou rozdělit anarchisty na "správné" a "nesprávné". Už dlouho je mezi anarchisty všeobecně znám fakt, že nemá smysl soupeřit mezi sebou a tím spíše nikdo nemá "copyright" na anarchismus ani právo nárokovat si jediný správný výklad "cesty ke světlému anarchistickému zítřku". Dokonce i myšlenky klasiků anarchismu jsou v první řadě soukromými názory konkrétních anarchistů, které kdokoli může sdílet nebo nesdílet.

Kromě výše řečeného existuje i řada problémů, které běloruští anarchisté musí teprve vyřešit. Hlavním je překonání izolace a uzavřenosti některých anarchistických skupin, které dále v různých městech vznikají nezávisle na činnosti FAB, a jejich zapojení do solidární anarchistické sítě. Druhým velmi vážným problémem je neexistence solidární představy o cílech běloruského anarchistického hnutí, alespoň co se týče nejbližší budoucnosti, což zpochybňuje možnost i základní koordinace mezi anarchisty v průběhu některých akcí. Přesto, nehledě na tyto i mnoho jiných negativních momentů, běloruské anarchistické hnutí již prokázalo svou životaschopnost. A desetiletá historie Federace anarchistů Běloruska je toho přesvědčivým důkazem.

Poznámky

1. - KAS je první anarchistickou organizací na území SSSR v období "perestrojky", založená r. 1989. Po puči v srpnu 1991 se KAS kvůli organizační i ideologické krizi rozpadl na několik anarchistických skupin. Formálně existuje do dnešních dnů.

2. - SMOT byl založen už roku 1978 dlouho kolem sebe sdružoval disidenty různých směřování. Od konce 80. let se v Bělorusku SMOT transformoval na nezávislou levicovou dělnickou organizaci.

3. - Později část aktivistů SMOT utvořila tzv. "Arhkamitet Partyi Pracoŭnych"(Organizační výbor strany pracujících), a vydávala list Basta!. Těsně spolupracovali s anarchisty.

4.- Kvůli zachování objektivity je třeba říci, že prvním happeningem v Bělorusku se stal "Pohřeb Slávy KSSS", provedené skupinou občanů u budovy ÚV KSB v Minsku bezprostředně po puči v srpnu 1991.

5. - PAP vznikla r. 1993 jako strana, která hájí liberální hodnoty. Většinu jejích členů tvořila nonkonformní mládež, která měla velký vliv na metody práce a ideologii strany a posunula ji na pozice umírněné levice.

6. - (hist.) Tak se nazýval "Výbor, řídící povstání v Litvě a na Bílé Rusi", pod vedením Kastusia Kalinoŭskaha v období národně-osvobozeneckého povstání r. 1863.

7. - Později byl výkonný výbor PAP v kompletním složením pronásledováním donucen emigrovat nejdříve do Polska, později do ČR, a r. 1996 strana fakticky přestala existovat.

8. - Šloma Kahanovič je, na základě "legendy" FAB , považován za prvního běloruského anarchistu počátku 20. stol.