3. března 2006

Je možné, že nás někdy budou přesvědčovat, že to všechno bylo jinak... Paměť lze vymazat a přepsat stejně jako knihy, noviny, dokumenty. Stejně jako rukopis...

Tyhle deníky, tyhle soubory možná potom pomůžou mně nebo někomu jinému vzpomenout si, jak to ve skutečnosti bylo. Proto budu zapisovat všechno, co uvidím a uslyším. V době informačních válek jsou víc než před tisícem let potřeba anonymní letopisci.

Říkejte mi prostě "Dana". Jsem malý člověk. Archetypem Frodo Pytlík.

Nejsem žádný bojovník ani agitátor, křikloun ani vůdce. Moc se bojím. Ale budu dělat to, co považuju za svou povinnost. Jinak bych to už nebyla já, ale jen něco odporného, zbabělého a lhostejného v mojí kůži.

Včera jsem podruhé v životě šla na politické shromáždění. Setkání Alexandra Milinkeviče s minskými voliči. Vlastně šlo o pokojnou záležitost, ale pocity jsem měla, jako bych byla v okupovaném městě.

Velmi dobře si vzpomínám na rok 1994 a Lukašenkovu volební kampaň. Když se mu na náměstích scházely davy voličů, nikdo se jim ani nepokoušel v něčem bránit, uzavírat náměstí kordony ozbrojenců nebo rozhánět lidi pendreky. Přes značně negativní vztah tehdejší moci k Lukašenkovi jsme výrazy jako "nepovolený průvod" neznali.

Zato včera... včera jsem se hodně bála. Po obědě mi zavolal Pavel a velmi zvláštním hlasem (takový jsem u něho nikdy neslyšela) mi řekl, že Alexandr Kozulin se pokoušel projít kordonem ozbrojených oddílů, aby mohl vystoupit na tzv. 3. Všeběloruském lidovém shromáždění. Lidové shromáždění chránili před lidem dosti agilně. Prezidentského kandidáta, postaršího intelektuála a bývalého rektora za pokus promluvit k lidem zmlátili tři příslušníci speciálních jednotek.

Poté, co Kozulina zmlátili, dostrkali ho do auta a odvezli na milici. Novinářům, kteří onen výjev natáčeli, se pokusili sebrat film. Ti se dali na útěk, skočili do auta a někdo z ozbrojenců jim střelil do čelního skla a do kol.

V tu chvíli ve mně jako kohoutek pistole cvakla spoušť strachu. Hned jsem si pomyslela, že jestli takhle zacházejí se známým člověkem, prezidentským kandidátem, znamená to, že cítí, že už si můžou dovolit absolutně VŠECHNO! Znamená to, že takhle bez servítků si můžou počínat s námi se všemi. Zmlátit, zlámat žebra, zmáčknout, zastřelit.

V 18.10 jsme byli na náměstí Svobody u Staré radnice. Šli jsme tam od stanice metra Němiga bily do očí kordony ozbrojených složek. Veškerý prostor před chrámem sv. Trojice i některé boční uličky byly uzavřeny žlutou páskou s nápisem "Vchod zakázán. Milice..." a něco takového. Za páskou stáli milicionáři v uniformách a lidé v civilu.

Ano, KGB podle všeho vytáhla do boje s dobrou polovinou své minské polní rezervy! "Dobrovolní pomocníci" mi naháněli strach o dost víc než ti uniformovaní. U těch druhých je alespoň všechno jasné. Mají takovou práci a najímali je nikoli na mlácení pokojných občanů, ale na boj se zločinci. I tváře měli takové... nějak inteligentnější a příčetnější.

Ale ty černý! To je jiná. Z nějakého důvodu měli všichni buď černé, nebo popelavě šedé oblečení. Ramenatí, zvířecky vyhlížející mladíci nebo statní zamlklí chlapi s nevýraznými, jakoby vygumovanými obličeji. Měli černé péřovky nebo sportovní bundy a černé pletené čepice jako bojovníci z Čečenska nebo banditi z Ruska.

Lícní kosti jako z kamene, prázdné oči a ve tvářích cosi... nelítostného i naprosto nepříčetného. Mám na takové typy čich, ne nadarmo jsem vyrostla v dělnické čtvrti, kde každou chvíli někoho zmrzačili nebo umlátili k smrti. TAKOVÝM bych se ve své čtvrti vyhnula na sto honů. Dobře známý typ.

Dělily nás od nich jen tenké pásky. Stáli mlčky, nehybně a pozorovali každého, kdo šel na náměstí Svobody.

Na náměstí se už shromáždily asi tři tisíce lidí, a to nepočítám ty, kteří se tam snažili projít z bočních ulic nebo zůstali za hradbou kordonů. Zakřičeli jsme si "Ať žije Bělorusko!" a "Milinkevič". Motali jsme se s Pavlem v davu, snažili se najít známé a zjistit, kde je Milinkevič a co dělat.

Potom kdosi řekl, že se má jít přes most na Mašerovovu třídu a celý dav se dal do pohybu. Šlo se velmi pomalu a spořádaně. Občas se k nám donesl křik z megafonu "Vážení občané! Rozejděte se!"

Hm, teď, to zrovna!

Stihla jsem si jaksepatří prohlédnout ty, kteří šli přímo vedle mě. Tváře to byly většinou inteligentní. Mnoha lidem bylo zjevně přes třicet, byli tam dokonce i postarší lidé. Je lež, že se takových demonstrací účastní především mládež.

Na vlastní oči jsem viděla malou babičku s hůlkou, která si to čile rázovala spolu s davem. Mnozí se ji snažili přemluvit, aby odešla na stranu: "Babičko, CO VY TADY DĚLÁTE?" ptal se každý druhý. Ona se vždy jen usmála a tiše řekla: "Já jsem s vámi, děti moje."

II. díl →