Rozkaz zněl jasně: zlikvidovat jménem republiky
Irina Chalip, Novyje Izvěstija

Běloruské eskadře smrti je 11 let. Přirozeně, nebudou se konat žádné velké oslavy a rozdávat vyznamenání, ani výčet úspěšných operací nebude. Jedni začínali, druzí pokračovali, třetích taky bude dost. V tomto oddíle nejsou žádné společné nástupy, rozpočítávání na „první-druhý“. Místo toho je tu strach, nejistota ohledně zítřka, absence možnosti odstoupit a uvědomování si blížících se změn, které s sebou přinesou odplatu.

Mnozí se mylně domnívají, že dějiny běloruské eskadry smrti skončily na jaře roku 1999 (kdy zmizeli političtí oponenti Lukašenka) a že eskadra smrti a běloruský oddíl rychlého nasazení SOBR jsou jedno a totéž. Opak je pravdou. SOBR byl utvořen v červenci roku 1999 na rozkaz tehdejšího ministra vnitra Jurije Sivakova. Eskadra mezitím již sloužila „vírou a pravdou“ Lukašenkovu režimu.

Během prvních (a zároveň posledních) svobodných prezidentských voleb v Bělorusku, ve kterých zvítězil Alexandr Lukašenko, byla jedním z bodů jeho předvolební kampaně likvidace organizovaného zločinu a kriminálních skupin. Jestliže splnit slib o silné, kvetoucí ekonomice v Bělorusku nebylo, jak se ukázalo, nic lehkého, pak likvidace vrcholku pyramidy kriminální hierarchie nepředstavovalo větší problémy. Jenom že udělat to zákonnými prostředky bylo nemožné.

Zaprvé proto, že rozpad SSSR neměl žádný vliv na kriminální hierarchii: centrum stále zůstávalo v Moskvě a místní autority se nacházely pod ochranou „velkého bratra“. Tak se tedy chovali drze. „Kancelář“ běloruské kriminální autority Mamontenka se nacházela naproti budově běloruského KGB. Jiná velká autorita, Šavlik, měl rád společenský život a často si na všemožných koncertech a premiérách podával ruku s vedením ministerstva vnitra.

V Minsku v té době sídlilo SNS, a zvláštní shodou okolností se „všesvazové slety“ banditů také dost často odehrávaly v hlavním městě Běloruska. Lídři podsvětí využívali ochrany těch samých policistů, jako vysocí funkcionáři SNS.

Situace tedy vyžadovala jinou strategii.

Po prezidentských volbách se v Bělorusku objevila tzv. Rada bezpečnosti, do čela které byl jmenován Šejman. Bývalý major brestského vojenského okresu. Poté Šejman pracoval pro Lukašenkův volební štáb. Vlastně, do dneška zůstává nejspíš jediným člověkem, kterému zmatený běloruský lídr důvěřuje. Není tedy náhoda, že sestavením tajného oddílu byl pověřen právě Šejman.

V zásadě všechny eskadry smrti, ať už v Jižní Americe nebo v zemích SNS fungují na stejném principu. Nejdřív likvidují kriminální živly, pak politické oponenty stávající vlády a potom se zaměřují na vymáhaní výpalného od podnikatelů. Soukolí této „delikátní“ sféry není třeba znovu vynalézat. Nebylo třeba jej reformovat ani v Bělorusku.

V roce 1995 tajemník Rady Bezpečnosti Viktor Šejman nařídil ministru vnitra Juriji Zacharenkovi, aby vytvořil oddíl zvláštního určení z dobře vyškolených vojáků armády, specnazu, ministerstva vnitra a KGB. Zacharenko si dobře uvědomoval, k čemu je takovýto oddíl zapotřebí. Neodmítl vyplnit tento příkaz (i když formálně žádný Šejman nemohl vydávat ministru vnitra žádné rozkazy: Rada bezpečnosti je přeci jenom analytická agentura), ale pustil se do oblíbené činnosti sovětských úředníků: do byrokratických průtahů. Zacharenko oddaloval věc, jak jen mohl. Nejspíš doufal v zázrak. A tak na podzim roku 1995 Lukašenko odvolal Zacharenka z funkce ministra a z někdejší hlavy ministerstva vnitra se stává jedna z nejcharizmatičtějších postav běloruské opozice. (Mizí jako první z oponentů.) Novým ministrem se stal Valentin Agolec.

Ze služebního záznamu tajemníka Rady bezpečnosti, určeného ministru vnitra Agolcovi (razítko: tajné, 15. října 1996): „Nehledě na přijatá opatření operativní situace v republice zůstává napjatou. Analýza operativních a oficiálních materiálů svědčí o vzrůstajícím nebezpečí rozšíření protiprávního působení extremisticky naladěných jedinců a opozičních politických struktur na určité vrstvy obyvatelstva a na procesy, probíhající v zemi, včetně silového působení(!). Některé opoziční politické struktury dělají vše pro diskreditaci důležitých státních aktivit. Rozšiřují pomlouvačné materiály, čímž se snaží morálně-psychologicky působit na obyvatelstvo, orgány vlády s cílem vnést rozkol do společenského vědomí, odradit lid od stávajícího politického směru, v řadě případu navádějí obyvatele k provokacím nebo dokonce k násilí. Nicméně orgánům KGB a ministerstva vnitra (MV) Běloruska se nedaří užít v plném rozsahu všech operativních sil a prostředků pro potírání protiprávní činnosti extremisticky naladěných jedinců a opozičních politických stran.“

Valentin Agolec schvaloval ideu vytvoření struktury pro vykonávaní zvláštních úkolů, obzvlášť pro „potírání protiprávní činnosti extremisticky naladěných jedinců“. Ale intelektuální schopnosti ministra vyvolávaly pochybnosti dokonce u samotného Lukašenka. Kdysi Agolec jen zázrakem přežil potom, co byl postřelen do hlavy. Od té doby dokonce jeho podřízení o něm mezi sebou mluvili jako o „tom s kulkou v hlavě“.

Výraz „s kulkou v hlavě“ se stal hlavní charakteristikou tehdejšího ministra vnitra. Proto ho nebylo možné pověřit vykonáváním důležitých úkolů. A vlastní krvelačnost ukájel nenáročným způsobem - bestiálním rozháněním demonstrací. Právě v období, kdy byl Agolec ministrem, se na ulicích Minsku během demonstrací začaly objevovat obrněné transportéry a vodní děla. ( Ovšem, zůstaly tam i při dalších ministrech…)

Teď nastal okamžik povolat ze zálohy „oddaných, ale nevyžádaných“ Jurije Sivakova, toho času plukovníka, který po mnohaletém velení tankovým vojskům dostal „trafiku“ u civilní obrany. Když Viktor Šejman stanul v čele Rady bezpečnosti, vzal tam Sivakova jako ředitele oddílu, za což mu byl plukovník velice vděčný. Je dost možné, že velkou roli ve volbě vhodného kandidáta na pozici ministra odehrál fakt, že od té doby Jurij Sivakov na všech pitkách – s kolegy, přáteli nebo dámami, - vždy nejprve připíjel na „hlavu státu!“ a pak na „tajemníka Rady bezpečnosti!“.

Sivakovovi přidělili funkci velitele vnitřních vojsk a posléze – v roce 1997 – ministra vnitra. Hned se energicky pustil do vytváření odiózní struktury a sblížil se s důstojníkem vnitřních vojsk Dmitrijem Pavličenkem, velitelem roty 3214. jednotky (specnaz MV). Na Pavličenka padla zodpovědnost za výběr kádrů do nového oddílu. Tato nová struktura byla umístěná na základnu u Begomle.

Jednou, během pracovní porady ministerstva Sivakov dokonce přikázal okamžitě přivézt Pavličenka – jenom proto, aby mohl prohlásit: „Podívejte se na tohoto člověka. Kdyby se mi něco stalo, on mě pomstí“.

A kdyby se něco náhodou stalo s Běloruskem a konečně došlo na prošetřování únosů a politických vražd, ti, které měl Pavličenko pomstít shodí veškerou odpovědnost na něj. A určitě řeknou: on nezodpovídá za své činy…Hned to vysvětlím. Ještě když byl velitelem první roty, Pavličenko jednou spadl ze čtvrtého poschodí. K oddílu tehdy přijela delegace z francouzské jednotky zvláštního určení „Gigant“. V takových případech jednotka č. 3214 vždy konala ukázková vystoupení. Zlatým hřebíčkem show bývalo osvobozování rukojmích. Kvůli větší obtížnosti úkolu a větší efektnosti podívané se rukojmí umisťovali obvykle do třetího patra čtyčposchoďového domu - vojáci se spouštěli ze střechy na horolezeckých úvazech, rozbíjeli okna a skákali dovnitř. Pavličenkovi se úvaz utrhl. Upadl z výšky čtvrtého patra a dopadl na nohy. Setrvačnost ho vymrštila vpřed, a on provedl jakoby kotrmelec. Silou pádu se kámen, na který narazil hlavou, stal příčinou praskliny v jeho lebce. Pavličenka odvezli do nemocnice, udělali mu trepanaci, odsáli krev, vložili mu titanovou destičku do lebeční kosti. …Za pár dní po propuštění Dmitrij Pavličenko už plnil normy k získání červeného baretu. Po hlavě s destičkou ho pleskali jeho spolubojovníci…“Tak co, modřino?“…Prý se hroutil po každé ráně. Ale normy splnil. A jaký šikovný člověk se z něj stal pro vedení – kdyby něco - „on přece má v lebce destičku, nemůže mít žádnou odpovědnost…“

10. prosince zmizel kriminálník Ščavlik, vlastně Vladimir Klešč. Vyšel zavézt auto na parkoviště, věc pěti minut….nevzal si s sebou ani mobil…a nevrátil se. Zmizel beze stopy. Brzy zmizela ještě jedna z velkých postav běloruského podsvětí – Mamontěnok (Mamutík). A ještě pár dalších méně významných recidivistů.

Později Alexandr Lukašenko hlásal z tribuny „ Všechny jsem je upozornil : nedej bože, někde přičichnete ke zločinu…a všem vám utrhnu hlavu. Pamatujete si na ty Ščavliky a další? A kde je jim teď konec?...“

7. května 1999 zmizel přesně tak, cestou z parkoviště, bývalý šéf ministerstva vnitra Jurij Zacharenko.

Věhlasný recidivista a bývalý ministr zmizeli podle stejného schématu. Vlastně tu rozdíl byl: auto Ščavlika nakonec zůstalo pod okny, a ex-ministr stihl svůj vůz zaparkovat.

Zacharenko byl vždy připraven k jakémukoliv útoku. Už dlouho byl pod zřejmým dohledem, a generál milice nikdy neztrácel bdělost a nikdy se neloučil se zbraní. Přiblížit se k němu mohli jen známí nebo bývalí kolegové. K nim mohl asi i nasednout do auta.

Po zmizení Jurije Zacharenka z kruhů ministerstva vnitra náhle prosákla natolik nepravděpodobná, nakolik i pravděpodobná verze: prý ho nezabili hned, ale přibližně 10 dní ho drželi v jedné z loveckých chat Berezinské rezervace. Tam bývalého ministra nadávkovali psychotropními látkami, vyslýchali a požadovali vypovídat o financování opozice a jejich nejbližších plánech. Nepovedlo se jim však vytlouct z něj žádnou výpověď. Bývalého ministra tedy prostě zlikvidovali. Opravdu byl Zacharenko naživu ještě 10 dní, nebo ho zavraždili hned, cestou z parkoviště? To do teď nikdo, kromě vykonavatelů a toho, kdo dal příkaz, neví. Slovo „objednavatel“ v tomto případě nejspíš není na místě, protože vraždy se objednávají u zabijáků a za peníze…a tady šlo jen o ukázněné splnění rozkazu. Kdoví, co je horší…

Ministr vnitra Jurij Spivakov okamžitě prohlásil : najít pachatele je věcí cti. Věc cti byla vyhlášena….ale vyšetřování se brzy zastavilo na mrtvém bodě.

Za několik měsíců, 16. září, zmizeli zástupce mluvčího Nejvyššího sovětu Viktar Hančar a jeho přítel Anatolij Krasouski – podnikatel, který finančně podporoval opozici. Pozdě večer vyšli ze sauny a jako by se rozplynuli ve vzduchu společně s Krasouského džípem. Mimochodem, na dvoře zůstali stopy. Rozbité sklo a krev. Expertíza DNA dokázala s přesností na 99,998 %, že se jedná o krev Viktara Hančara. Obyvatelé nejbližších domů slyšeli křik a zvuk startujícího motoru. Vyšetřování došlo k závěru, že „občané Hančar a Krasouski byli uneseni a odvezeni neznámým směrem. Upřesnit, kde se nyní nacházejí, je zřejmě nemožné…“

7. července 2000 jel kameraman ORT Dmitrij Zavadskij na letiště „Minsk - 2 vyzvednout svého kolegu Pavla Šeremeta. Auto na letiště dorazilo, ale bez řidiče. Dokonce bez jakýchkoliv otisků palců na volantu. A to už sám Lukašenko v tragické póze lomil rukama : „Najdětě Dimu!“.

Případ zmizení Zavadského zůstal jediným, který skončil soudem a potrestáním bývalých důstojníků běloruského „Almazu“ (protiteroristického oddělení MV). Pravda, nikdo se nepřiznal ani k únosu, ani k vraždě a tělo také nebylo nalezeno. Přesto byli bývalí důstojníci Valerij Ignatovič a Maxim Malik odsouzeni k doživotnímu vězení.

Oni se s Zavadským setkali jednou – v Čečensku. Ignatovič, jak se ukázalo, tam jezdil pravidelně. Od března se vůbec stal příslušníkem brigády ruského GRU v Moskvě, přinejmenším podle svých dokumentů. Ale ještě předtím, na začátku roku 2000, byl zadržen na kontrolním stanovišti. Byl vyslýchán, a řekl, že přijel bojovat v řadách ruské armády. Svědkem jeho zadržení byl kameraman Zavadski.

I Ignatovič i Malik byli v době služby v „Almazu“ miláčky velitele, Vladimira Naumova. V době únosu Zacharenka, Hančara a Krasouského byl Naumov šéfem prezidentské bezpečnostní služby. Na jaře 2000 se stal ministrem vnitra místo Sivakova, který byl poslán do důchodu. Podle fotografických rekonstrukcí, sestavených z výpovědí Dmitrijových sousedů, byl poznán jeden z Naumovových bývalých podřízených – důstojník prezidentské bezpečnostní služby Alexandr Leoněnko. Právě on se nedlouho před 7. červencem nacházel na dvoře domu, kde Zavadskij žil. Naumov Leoněnka rychle „uklidil“ z bezpečnostní služby do „Almazu“…

23. listopadu 2000 byl uvězněn i Dmitrij Pavličenko. V cele strávil 7 hodin, potom ho ve vazební věznici navštívil sám Aleksandr Lukašenko. Osobním rozkazem propustil velitele oddílu rychlého nasazení (SOBRu), zadrženého kvůli podezření z provedení únosů a vražd. (Nepočetní svědkové vyprávěli, že Lukašenko se zeptal: „Z čeho tě obviňují?“. Dmitrij Pavličenko reagoval: „Z toho, že jsem plnil rozkazy prezidenta!“).

27. listopadu byli zbaveni svých funkcí generální prokurátor Oleg Boželko a předseda KGB Vladimír Mackevič. Generálním prokurátorem byl jmenován právě Viktor Šejman – člověk bez právnického vzdělání, za to pro prezidenta nezbytný.

Za dalšího půl roku se slovní spojení „eskadra smrti“, konečně stalo všude známým. Došlo k „úniku informací“ z ministerstva vnitra. Všechny nezávislé noviny publikovaly hlášení náčelníka kriminální milice běloruského ministerstva vnitra Nikolaja Lopatika ministru Naumovovi o tom, že všichni pohřešovaní byli zavražděni. Vraždy organizovali Dmitrij Pavličenko a Jurij Sivakov na rozkaz Viktora Šejmana. V předvečer zmizení Zacharenka, Hančara a Krasouského z vazební věznice č. 1 se zajišťovala popravčí pistole. Také na příkaz Jurije Spivakova.

Náčelníka kriminální milice poslali do výslužby. Od té doby o generálu Lopatikovi nikdo neslyšel. Říká se, že tiše sedí na venkově a s nikým se nebaví. Náčelník vazební věznice Alkajev uprchnul do Německa, kde dostal politický azyl. Zdálo by se, že na nějakou dobu všechno ztichlo.

Mimochodem, soudě podle tichého šepotu, který se po večerech rozlézal po Minsku, eskadru nikdo nerozpustil, neboť plní i jiné úkoly: provokace proti opozičním politikům, bití, zastrašování. Mluvilo se i tom, že tohle tajné oddělení pronajímá ke zcela neznámému účelu několik pokojů ve vojenském hotelu „40 let vítězství“. Zdálo se, že se začaly tvořit mýty, které vždycky provázejí tajné záležitosti diktátorských režimů. Před týdnem se však ukázalo, že to nejsou mýty, ale ponurá realita.

Minulou neděli běloruské oficiální tiskové agentury rozšířily zprávu o údajně zachycených penězích pro opozici: kurýr vezl 200 000 dolarů opozičnímu politikovi Sergeju Skrebcevovi, ale peníze se podařilo zajistit.

Ve skutečnosti žádný kurýr neexistoval. Byli tu dva bývalí zaměstnanci Skrebcevovy firmy (před příchodem do politiky byl podnikatelem) – Alexej Drobov a Konstantin Kovalev. Drobova chytili 14. dubna přímo v centru Minska. Udeřili ho pistolí po hlavě, srazili na zem, navlékli mu pouta a odvezli. Příbuzní ho hledali 36 hodin. Nikdo nemohl předpokládat, že Drobov je pod vlivem drog a v samém centru města.

Jak se později objasnilo, od Alexeje požadovali výpověď ve smyslu, že jeho úkolem bylo předat Skrebcovovi velkou částku peněz, určených k opoziční činnosti. Stále ještě není známo, jak se mohl vzchopit a vytočit číslo manželčina mobilního telefonu. Mluvit nemohl, jen vytočil číslo. U ní na mobilu se objevilo neznámé telefonní číslo. Telefonní seznam má dnes na počítači skoro každý Minčan a Julija Drobovova si snadno zjistila, že toto číslo je registrováno na jeden z pokojů vojenského hotelu „40 let Vítězství“, číslo 31. Zatelefonovala známému – bývalému poslanci Vladimiru Novosjadovi a poprosila ho, aby tam jel s ní.

V hale hotelu lenivá recepční řekla: „U nás si tu tajné služby pronajímají tři pokoje“. Julija vyběhla do druhého poschodí. Ochranka v maskáčích se ani nesnažila tvářit, že nic nevědí a že si úplně spletla adresu. Klidně jí řekli : „Běž domů! Až se probudí, přijde.“.

Mluvit s Drobovem je nyní nemožné. Říká : „Musím se soustředit…“ a dál pauza. Julija se bojí komunikovat s novináři. Běloruská televize zatím vysílá záběry, kde zdrogovaný Drobov vypovídá. A Sergej Skrebcev čeká, kdy přijdou i za ním.

Jurij Sivakov, Viktor Šejman, Dmitrij Pavličenko a Vladimir Naumov jsou v Evropské unii „persona non grata“. Cesta do Evropy jim byla ve spojení s účastí na politických vraždách znemožněna. Alexandr Lukašenko se stal nežádoucí osobou ještě dříve, v roce 1996, po referendu. A základna „eskadry“ pod Begomlem se stejně jako dřív chrání skoro jako Pentagon. „Soucítící“ příslušníci KGB říkají: „Dávejte si pozor, nic ještě neskončilo…“.

(Článek byl zveřejněn 4.5.2005)

Zdroj: ucpb.org