Historie Běloruské lidové fronty "Obrození" (Biełaruski narodny front "Adradžieńnie") a Strany Běloruské lidové fronty (Partyja BNF)

Běloruská lidová fronta "Obrození" (Strana BNF), byla v Bělorusku první alternativou komunistické straně. BNF vznikla na vlně národního vzmachu, jejímž bezprostřední podnětem se stal objev dvou archeologů, Zianona Paźniaka a Jaŭhiena Šmyhalova, kteří nalezli masové hroby obětí Stalinova režimu v Kurapatech u Minsku. 3. června roku 1988 je v novinách "Litaratura i mastactva" otištěn sensační článek Z. Pazniaka a J. Šmyhalova o masových popravách v Kurapatech. 19. června se koná demonstrace, které se účastní zhruba 10 000 lidí. Vláda je nucena vytvořit komisi pro vyšetřování masových hrobů. 19. 10. 1988 probíhá ustavující schůze běloruského historicko - vzdělávacího spolku památky obětí stalinismu "Martyraloh Biełarusi", jehož zakladateli se stali Svaz spisovatelů, Svaz filmových pracovníků, Svaz umělců a redakce novina "Litaratura i mastactva". Na této schůzi je na návrh Z. Paźniaka vytvořen organizační výbor BNF "Obrození", pojaté jako společensko - politické hnutí za demokratické reformy ve společnosti a obrození běloruského národa, do kterého mohou vstupovat nejen jednotlivci, ale i společenské organizace. Organizační výbor publikoval programové prohlášení, ve kterém popsal cíle hnutí (demokratické reformy, reálná nezávislost Běloruska, národní obrození, lidská práva). Ustavující sjezd BNF, kde bylo přítomno zhruba 400 delegátů, se konal 24 - 25. 6. 1989 ve Vilně (Vilnius), neboť jeho provedení v Minsku nedovolilo prezídium Nejvyššího sovětu BSSR.

Zpočátku byl BNF sdružením neformálních kulturně zaměřených spolků, organizací a občanů, kteří vystupovali v první řadě za obrození běloruštiny a běloruské kultury. Otázka o vystoupení Běloruska z rámce SSSR tehdy ještě nezazněla v plné síle: sjezd schválil status hnutí, kde se mluvilo o tom, že činnost BNF se bude odehrávat v mezích daných ústavou BSSR. Předsedou BNF byl zvolen Zianon Paźniak.

BNF se jako první masová demokratická organizace okamžitě stala hlavním ukazatelem a organizátorem demokratických nálad ve společnosti. Ještě organizační výbor BNF provedl 19. 2. 1989 první oficiálně povolený opoziční meeting v Bělorusku. Na shromáždění, které probíhalo pod historickými národními vlajkami, se shromáždilo zhruba 40 000 lidí; rezoluce, jež tam byla přijata, požadovala zrušit ústavně danou vedoucí úlohu komunistické strany. Toho roku bylo, za podpory BNF, zvoleno do Nejvyššího sovětu SSSR mnoho demokratických kandidátů. Roku 1990 se BNF účastnil voleb do zastupitelských orgánů BSSR. 25.2. 1990 přišlo na setkání, organizované BNF na protest proti nedemokratickému průběhu voleb, 100 000 lidí. Po volbách se v Nejvyšším sovětu BSSR utváří frakce BNF - 37 z 345 poslanců. Tato čísla, kvůli početným falzifikacím volebních výsledků, sotva odrážejí skutečnou podporu BNF.

Frakce BNF v parlamentu, převážně ovládaném komunisty, vytvořila jádro demokratické opozice. Členové frakce BNF iniciují přijetí Deklarace o suverenitě Běloruska, přiznání postavení jediného státního jazyka běloruštině, vyhlášení nezávislosti Běloruska. Nehledě na početní převahu komunistů v parlamentu, poslancům BNF se po neúspěchu moskevského puče v srpnu 1991 dokonce podařilo dosáhnout dočasného zastavení činnosti Komunistické strany Běloruska. Když vzpomínáme úspěchy BNF na začátku 90. let, je třeba říci, že byly umožněny v první řadě vývojem událostí v jiných částech bývalého SSSR. Cesta Běloruska k nezávislosti byla jen opakováním cesty, kterou prošly Litva, Lotyšsko, Estonsko a Ukrajina - se zpožděním a s menší intensitou událostí.

V počátcích existence BNF se objevovaly různé názory ohledně toho, zda je BNF politickou stranou. De iure BNF stranou nebyla. O tom mluvili i její vůdci. BNF se od strany lišila svou vnitřní strukturou, která počítala s možností kolektivního členství. Podle svého statusu byla BNF "společensko - politickým hnutím". Ale de facto měla BNF politické cíle a kvůli jejich uskutečnění se účastnila voleb - do místních sovětů i do 12. Nejvyššího sovětu Běloruska. Proto byly důvody, proč BNF považovat za politickou stranu. Protikladnosti oficiálního statutu a reálné činnosti se BNF zbavila roku 1993 založením Strany BNF, která se musela aktivně účastnit volebních kampaní. Takto vzala na sebe, počínaje rokem 1993, politické funkce BNF Strana BNF, zatímco činnost ve sféře kultury byly ponechány BNF "Obrození", jakožto masové společenské frontě. Přesto v roce 1993 nedošlo k organizačnímu rozdělení strany a fronty.

Roku 1992 BNF utrpěla první porážku. BNF iniciovala petici za předčasné volby do nového Nejvyššího sovětu, ale nehledě na to, že bylo shromážděno více než 450 000 podpisů občanů, Nejvyšší sovět odmítl přijmout odpovídající rozhodnutí. Přibližně od té doby začal vliv BNF slábnout. Po revanši nomenklatury v čele s V. Kiebičem - sesazení S. Šuškieviče z pozice předsedy parlamentu - vláda začíná v jí ovládaných hromadných sdělovacích prostředcích rozsáhlou kampaň s cílem diskreditace ne pouze BNF a jeho vůdců, ale i samotných cílů a historických ideálů národně-demokratického hnutí. Po zvolení A. Łukašenky do úřadu prezidenta republiky tato kampaň ještě sílí. Roku 1995 se do 13. Nejvyššího sovětu nedostal ani jeden kandidát BNF. Stejně jako za předcházejících voleb, a dokonce ještě více, kandidáti BNF čelili velkým překážkám ze strany vlády. Volební neúspěch je však třeba vykládat i jako výsledek sílení nostalgických prosovětských nálad ve společnosti, spojeného se zhoršováním ekonomické situace. BNF navrhovala liberální ekonomický program, perspektivní baltsko - černomořský vektor zahraniční ekonomické orientace - ale nedokázala navrhnout nic přitažlivého pro široké masy běloruské postsovětské společnosti, kterou charakterizovala katastrofálně nízká úroveň humanitního vzdělání a národního sebeuvědomění (celkově v republice BNF dostala přibližně 10% voličských hlasů, avšak přívrženci BNF vytvářejí v zemi tak zvanou strukturní menšinu, která při většinovém volebním systému nemá šanci reprezentovat své zájmy v zastupitelských orgánech.). Od roku 1995 BNF přestává být jediným lídrem běloruských demokratických sil - v parlamentu jsou tyto síly zastoupeny frakcí "Společenská aktivita" (Hramadzianskaje dziejańnie), jejíž základ představují členové Sjednocené občanské strany (Abjadnanaja hramadzianskaja partyja).

Na sněmu BNF 10. června 1995 odstoupili, z důvodu neuspokojivých volebních výsledků BNF, ze svých funkcí V. Viačorka - předseda politické komise BNF, U. Anculevič - předseda volební komise BNF, a L. Barščeŭski - člen politické komise BNF. Na tomto sněmu J. Chadyka, zástupce předsedy BNF, navrhl rozdělit stranu a hnutí. Podle Chadyky, strana nutně potřebovala větší svobodu pro svou činnost, potřebovala možnost spolupracovat s jinými politickými stranami. Připouštěl i možnost, že by strana a hnutí mohly mít různé lídry, a dokonce i to, že by strana mohla změnit svůj název. Byl podpořen V. Viačorkou, který vyslovil názor, že BNF musí, jako společenské hnutí, zůstávat nositelem národní myšlenky, a strana se má stát čistě politickou silou, řídící se konservativní ideologií. Tyto návrhy nebyly podpořeny vůdcem fronty Z. Paźniakem a nebyly přijaty. Nejednotnost názorů ve vedení BNF, která se na tomto sněmu výrazně projevila, nakonec vyústila v rozkol uvnitř fronty.

Roku 1996 role BNF v politickém životě země opět narůstá. Łukašenkův režim zavádí přísný dozor nad elektronickými sdělovacími prostředky a státním tiskem, demokratické síly se musí ke společnosti obracet prostřednictvím letáků či pomocí masových protestních akcí. BNF je jedinou politickou stranou, která má zkušenosti s organizací takových akcí, zkušenost s odporem proti totalitnímu režimu. V tomto roce prudce narůstá význam a obecná známost mládežnické frakce BNF - Mladé fronty (Małady front), jehož členové se nejaktivněji účastní pouličních akcí.

Roku 1996 byl předseda BNF, Zianon Paźniak, přinucen opustit Bělorusko, neboť se domníval, že vláda chystá jeho fyzickou likvidaci. Současně nominálně zůstal vůdcem BNF, a zástupcem předsedy v Bělorusku byl jmenován Lavon Barščeŭski. Během několika příštích let názorová nejednotnost mezi vůdci BNF přerůstá ve skutečný konflikt "politiků svědomí", kteří považují upravování rétoriky BNF podle reálných podmínek za zradu svého přesvědčení, a "politiků odpovědnosti", kteří jsou pro dosažení hlavního cíle - nastolení demokracie v zemi - připraveni k určitým kompromisům s jinými opozičními silami i mezi sebou navzájem. Tento konflikt dostoupil svého vrcholu během a po alternativních prezidentských volbách 16. května 1999.

Prezidentskými kandidáty v těchto volbách byli Z. Paźniak a M. Čyhir. Rozvětvená regionální struktura BNF byla využita k vytvoření místních volebních komisí. Zorganizovat plnohodnotné demokratické volby v podmínkách diktatury bylo nemožné. Ve skutečnosti šlo o specifickou mobilizační akci, akce občanské neposlušnosti, která měla ukázat, že mnoho občanů nepodporuje a nepovažuje za legitimní Łukašenkovu moc. Volby definitivně ztrácejí svůj smysl poté, co se Z. Paźniak vzdává kandidatury z důvodu "četných pochybení", ze strany vedoucího Centrální volební komise Viktara Hančara, ke kterým údajně došlo během přípravy a vlastního konání voleb. Část vůdců BNF toto rozhodnutí důrazně kritizuje, jiní ho podporují a vyzývají členy volebních komisí, aby z nich vystupovali a sabotovali jejich práci. BNF se ocitá na hranici rozkolu.

31.7.1999–1.8. 1999 se konal VI. sjezd BNF "Obrození", po kterém Sněm BNF a Sněm strany BNF přijali rezoluci o nepřípustnosti rozkolu a určili na 30 - 31. října druhé zasedání sjezdu (sjezd strany tehdy však stejně nezačal). V prosinci 1999 čtvrtý sjezd Strany BNF volí za předsedu Vincuka Viačorku. Část delegátů v čele se Zianonem Paźniakem vytváří svou Křesťansko - konzervativní stranu BNF (Kanservatyŭna-Chryścijanskaja Partyja - BNF).

Roku 2001 se struktury Strany BNF snaží o vybrání za prezidentského kandidáta Siamiona Domaše, poté - jediného kandidáta demokratických sil Uladzimiera Hančaryka.

Roku 2005 Strana BNF navrhuje na lídra Jednotných demokratických sil Alaksandra Milinkieviče, který je 2. října 2005 na Kongresu demokratických sil vybrán jako jediný kandidát pro prezidentské volby. Členové Strany BNF pracují ve volebním štábu Alaksandra Milinkieviče.

Strana BNF se aktivně účastnila událostí března 2006, organizovala Čarnobylski šlach 2006 a akci na 1. máje.

Při Straně BNF pracuje mládežnická organizace - mládež BNF.

Zdroj : pbnf.org