Ihnat Abdzirałovič
Odvěkou cestou
Zkoumání běloruského světového názoru

Věnováno U. I.

Doba, kdy nadchází muka
muka duše na čerstvých hrobech
Dnů, jež proletěly jak sen.

Maksim Bahdanovič

Naše doba je dobou všeobecného zmatení, dobou, kdy povstávají napohled zářné ideály, aby v krátké době zcela zmizely...To, co se dříve zdálo být čistým a jasným, je každý den pokrýváno špínou a prachem všednosti. Tak se zářné ideály ztrácí a zanechávají po sobě jen zoufalství a beznaděj. V takových dnech osamělá lidská duše hledá, patříc novýma očima na vše, co se zdálo být cenným, jasným a žádoucím.

I

Bělorusko jako hranice mezi Východem a Západem. — Určující prvek běloruské historie duchovní váhání mezi Východem a Západem. — Typické znaky Východu a Západu. — Mesianismus Východu a Západu.

Na běloruskou otázku si zvykli hledět jako na cosi příliš nevýrazného, neurčitého, co v sobě nemá živého ducha, jež může Bělorusům dát zákonné právo na existenci uprostřed ostatních národů. V nevýraznosti běloruské kultury chtějí vidět duchovní smrt národa, jeho neschopnost určit si vlastní ideál. Formálně musíme souhlasit, že naše kultura je nevyhraněna, že cesty naší historie jsou smutné, ale v tom nelze vidět duchovní bídu našeho národa, jeho neschopnost kráčet vlastní cestou k vytvoření vlastních životních forem; ne, životní okolnosti dokazují něco jiného: že dokonce méně schopné, slabší národy vytvořily život, určený kulturou. To, že běloruský národ se nestal tvůrcem jasně určené kultury, je následkem dědictví veliké historické tragédie národního ducha, která byla souzena možná dvěma-třem evropským národům: Bělorusko je od 10. století až dodnes fakticky bojištěm dvou orientací evropské a snad indoevropské kultury — západní a východní. Hranice obou vlivů, dělící Slovanstvo vedví, prochází přes Bělorusko, Ukrajinu a ztrácí se v balkánských končinách.

Váhání, jež trvalo deset století, svědčí o tom, že Bělorusové, stejně jako Ukrajinci a balkánští Slované, se nemohli bezvýhradně připojit k žádné ze dvou stran. Nestali jsme se národem Východu, ale nepřijali jsme ani kulturu západoevropskou. V průběhu doby nás počali nazývat nevzdělaným, divokým národem.

Jen formálně jsme se považovali za katolíky nebo pravoslavné, občany Moskvy a Ruska nebo Polska. Vpravdě jsme byli špatnými syny pravoslaví i katolicismu, i „ojczyzny“, i „otěčestva“, Jen ty nejhorší, duchovně rozložené vrstvy našeho národa, jako kdysi šlechta, a v poslední době — část inteligence, jež ztratila pouto, vážící ji k lidu, vzdaly se běloruských kořenů, ponechávajíce národ jeho osudu. A lid žil sám svými vnitřními hodnotami: v duchovním životě zůstával věren ideálům a přesvědčením pohanským, v materiálním — stále užíval pradávné zemědělské nástroje: primitivní hák, dřevěnou bránu, cep a žernovy, v onom „věčném hvozdu“, který tak hořce opěvuje náš běloruský básník.

Ale i když odmítl plody rozvinuté kultury v její plnosti, lid si uchoval nezávislost ducha. A právě nyní, když se blíží veliká krize dosavadních ideálů. když se celá „kultura“ nachází v nebezpečí a co chvíli se může obrátit v ruiny, běloruský národ, jakoby byly sňaty jeho odvěké okovy, probouzí se k životu, k hledání nových ideálů, k tvoření nových základů lidského života.

Pravda — máme málo; pravda — hledali jsme na cizích cestách, nenacházeli jsme nic a buď se obraceli k cizincům, nebo váhali mezi nepřátelskými směry. Ale nyní přichází časy, kdy se boháč stal chudákem a vydá se s námi, bědnými, na velikou cestu hledání nového bohatství, nového lidského ideálu. A z hlubiny věků cítíme pohled Skaryny, stejně váhajícího, hledajícího, jenž se k nám obrací s přáním: „Nad zimními vlnami Dźviny jsem byl Byzantincem — Jurijem, a v Krakově, kam mně přivábila evropská učenost, latiníkem Franciškam. Ale vpravdě jsem nebyl ani Jurijem, ani Franciškam — byl jsem svobodným, nezávislým duchem, duchem všelidským v běloruském rouchu. Hledejte!“

* * *

Váhání mezi Západem a Východem a nedostatek upřímné náklonnosti jak k jednomu tak k druhému je obecným rysem historie běloruského národa. Příklad Skaryny, o kterém dodnes není známo, kým vlastně skutečně byl, zda katolíkem, zda pravoslavným, a, dost možná, i tím, i druhým současně, odráží tento jev běloruského ducha v individuu, v duši našeho prvního inteligenta. Tuto vlastnost si běloruská národní inteligence podržela i v dnešní době, ale, jak vidíme, má to své historické příčiny.

V 10. století Slovanstvo přijalo křest, a spolu s ním se mu dostalo i mnoho ze státního, ekonomického a duchovního zřízení byzantsko-římského impéria. Západní slované přijímají latinský vzor, východní — byzantský. Objektivní stav věcí vyžaduje přijetí nové kultury, ale tato kultura nevzniká organicky, nýbrž je zaváděna, aniž by byla přetvořena národním duchem. Východní i západní Slované přijímají evropskou kulturu jen po formální stránce. Bělorusko od oněch časů začíná váhat. Stejně jako Rahnieda, zajatá knížetem Vladimírem, Bělorusko musí křtít své děti z donucení po východním způsobu, ale vychovává z nich postaru pohany, chovající nelásku k východnímu křesťanství. Krvavý boj mezi kyjevskými a polockými (běloruskými) knížaty, který se odráží dokonce v Slově o pluku Igorově, které opěvuje velikou bitvu na Niamize u Minsku, určuje ráz této doby. Tatáž literární památka zachycuje i druhý rys tehdejších Bělorusů: i když se stali křesťany, nezapomněli na svou starou víru; kníže Ŭsiasłaŭ Čaroděj je dobrým křesťanem: poslouchá ranní mši v Polocku, ale pak se změní v šedého vlka a žene se na polední do kyjevské Sofie.

Náklonnost ke staré pohanské víře způsobila, že ve 13. století se Bělorusko spojuje s ještě stále „pohanskou“ Litvou. Musel tedy tehdy Źnič (pohřební oheň baltských pohanů) svítit jasněji, než kříže kyjevského knížete a polského krále.

Časy Gediminase. kdy kolem začalo sjednocovaní slovanských krajů: na východě — Kalitou, na západě — Lokýtkem, a obzvláště časy Algerda a Vitolda ukázaly vynikající státní i organizační schopnosti běloruského národa. Úspěch Moskvy zbavil Litvu-Bělorusko možnosti uskutečnit sjednocení „vší Rusi“. Byzantská kultura se svou myšlenkou samovlády pomohla Moskvě vybudovat z částí Rusi, finských a tatarských zemí veliký a mocný stát. Běloruské váhání a nevyhraněnost vedly v těch časech k osudovým důsledkům. Nedostatečně cílevědomá politika Vitolda, jeho náklonnost k polské šlechtě, jeho nejasné vztahy k běloruským knížatům a lidu, způsobily to, že Bělorusko ztratilo státní nezávislost, a spolu s ní i možnost ukázat tvář vlastní kultury.

Pohanští bohové umírali, a nové běloruský národ neuznal. Přišla reformace, Bělorusové se pustili do hledání nového slova, ale ani nové slovo je neuspokojilo. Jen staré zdi po vesnicích a městečkách mluví o tom, že až do samého srdce Běloruska přišlo kalvínské kázání, ale neudrželo se, zahynulo. Po něm přišel katolicismus. A právě tu se Bělorusové, čistě náhodně, výhradně z příčiny územního sousedství buď s východní, anebo se západní kulturou, rozdělují na dvě části, ale zůstávají nepřátelskými a bez náklonnosti k oběma.

Od té doby pokračuje nepřetržité váhání rozumu i svědomí národa. Tomuto váhání odpovídá i bloudění státní hranice po našem území. Jednou zajde daleko na východ, a i v těch krajích, kde dnes již na polskou nadvládu zapomněli, zůstaly nápisy a znaky „Gospodara Korola ego milosci slawnaj pamiaci Žykgimonta“, a Vladislava, i jiných, nebo naopak, hluboko na Litvě se vypíná mohyla „vojvody ruského cara“, jež mluví o tom, jak v naší zemi tehdy hospodařily kozácké šavle.

Tak plynuly věky...i v časech, jež ještě zůstávají v naší paměti, pili vodu z Dněpru polští koně, aby za několik týdnů na Bugu a Visle zaplály nespočetné dýmající ohně nepřátel, pějících zádumčivé východní písně.

Až do současnosti se běloruský národ nestaví na odpor ani východní, ani západní vlně, a vlny se volně převalují nad jeho hlavou. Ztratil v sobě svobodného pohana, který se modlil ke kmenům stromů, duchem byl spojen s mocnými silami země, který pěl krásné písně, jarní na uvítanou Vesně, kupalské na pohřbu Kupaly, který mohl svobodně odpovědět i svobodnému dechu větru, i hnutí své duše. Zbaven toho všeho, nenašel Bělorus nic vhodného ani v nové podobě života. Vlivy Západu i Východu, v překroucených, specificky slovanských, někdy zkarikovaných formách, ohýbaly a znásilňovaly duši Bělorusa, aby ho nedokázaly než přesvědčit, že v cizí kůži je vždy zle, že je nutno stvořit něco svého, vlastního, blízkého, organického. Mnoho staletí vedli Bělorusové boj o svou duši s cizími nepřátelskými vlivy, a zdá se, že se blíží doba, kdy bude svobodna. Život nás nutí zapomenout na dávné ideály a volá běloruský lid, znevážený a ubitý, aby se vydal bok po boku s ostatními budovat nový všelidský ideál.

V té době nechť bude naším vůdcem a světlem dávný Skaryna, „doktor věd lékařských z slavného města Polocku“, jenž chtěl léčit běloruský národ paprsky duchovního vzdělání. Sám na sobě pocítil násilí cizích kultur a nikdy je ve svém srdci nepřijal za vlastní. Jako první ze všech poznal, že jen rozvojem specifického a národního ducha dosáhneme všelidského ideálu a přeložil na prostý vesnický jazyk Písmo svaté, jež tehdy bylo jediným paprskem všelidského.

Za ním se táhne chorovod těch, kteří hledali vlastního ducha, váhali, zklamávali se a hynuli.

Nenašel svou pravdu veliký Adam a zemřel v cizině, s bolestí v srdci: mýlili se romantici, skrývající v hlubině srdce zoufalství a urážku. Naše pokolení se musí stát posledním, pro které bude platit chmurné Skarynovo požehnání: „I na východě, i na západě — − hledejte.“

Po dlouhé věky stáli Bělorusové na rozcestí: jedna cesta vedla na západ, druhá na východ; tak se naše stezky, které začínaly společně, rozcházely na protilehlé strany.

Pravda, vyhraněnost obou kulturních typů se vlivem času velmi setřela: východ přijímá západoevropské vlastnosti a naopak; nyní je obtížné mluvit o rozdílu, který existoval mezi byzantinismem a latinismem, ale v každém případě až do nynějška jsou citelná kulturní specifika obou typů.

O duchovním ustrojení východních Slovanů bylo řečeno mnohé. Nejvýraznějším znakem jejich charakteru je náklonnost ke všem krajnostem, ke všemu výraznému, jasně vyjádřenému. Východoslovan nemá rád nic polovičatého, stále hledá jakousi obecnou, jednotnou formu, aby jí zasvětil svůj život. Tak, vykována podle byzantského vzoru, rostla moskevská státnost, jíž byly podřízeny všechny stránky kulturního života země. Náklonnost k výrazné jednotící formě, ke konečnému a bezpodmínečnému jejímu uskutečnění určila ideu jediné politické moci. „Všechna moc caru“ toto heslo je svým politickým obsahem velmi blízké výzvě současných východních maximalistů: „Všechna moc sovětům“, a v obou případech ukazuje, že jejich duchu je vlastní nezdržovat se někde uprostřed, že každou formu je třeba uskutečnit v největší dokonalosti a čistotě.

Když miluje – bezhlavě
Když urazí – vztekle
Když udeří – tak pádně...

...tak sám sebe charakterizuje Velkorus. Když je nespokojen s existujícím, zachvacuje ho přání převrátit všechno vzhůru nohama. Takový rys byl určující pro všechnu činnost Petra I., to samé vidíme i v současnosti. Uchopit veškerý život naráz, změnit velké i malé, zahrnout nejvzdálenější zákoutí lidského bytí jedinou uznanou formou a zavrhnout bez jakékoliv lítosti vše nenáležité, to je idea Východu ve všech jeho politických, sociálních a duchovních směrech.

Člověk Východu má za to, že život musí být předurčen, že se v něm skrývá jakási jediná pravdivá podstata, kterou je třeba nalézt. Kvůli tomu nemohou na Východě společně existovat dvě protikladné myšlenky; zatímco na Západě se boj počíná toliko v neobvyklé časy všeobecného vzrušení a tehdy se po celé zemi vraždí, planou hranice s kacíři a nepřáteli, ale poté nadchází uklidnění a nepřátelské směry v míru existují společně a nachází cestu ke kompromisu a shodě, na Východě pokračuje konflikt až do chvíle, kdy zhyne poslední objevený nepřítel. tam neexistuje, nedělají se sebemenší ústupky. Kvůli tomu je na Východě člověk vězněn a vysmíván ne za činy, ale za to, že si holí či neholí vousy, nebo že nosí nesprávné oblečení. Všechny drobnosti, všechny životní situace musí vyjadřovat předurčenost. Všichni jsou povinni vypadat stejně, jsou povinni mít stejné přesvědčení, stejný názor na život. To vysvětluje dětinskou sebedůvěru ruských komunistů, že dokáží všechen život společnosti změnit podle svých představ. Proslýchá se, že považují za nezbytné vytvořit vlastní náboženství, aby i tato oblast života měla jednotnou formu.

Takové životní poměry jsou Západu zcela nesrozumitelné; jeho kultura naopak celá rostla v boji s krajnostmi, jež chtěly ovládnout život společnosti. V západní Evropě nepřežila myšlenka jednotného náboženství: katolictví neovládlo celý kontinent, a naopak dalo vzejít mnoha protestantským učením, jež se značně liší jak od svého prvotního zdroje, tak i mezi sebou. Nebyla realizována myšlenka „Svaté říše“, třebaže po celý středověk byla tato otázka aktuální. Říše se rozpadla na 5-6 navzájem nepodobných státních organizmů, rozdělených geograficky i ve svém kulturním životě.
Takový je osud každé veliké myšlenky, jež chce ovládnout veškerý život společnosti: v západní Evropě ztratí svůj výraz, je omezena ve své šíři a opletena tisícovkou kompromisů. Další příklad: evropský socialismus. II. Internacionála, zničena chodem událostí, si nyní hledá uplatnění v kancelářích kapitalismu. Vůbec, v politickém životě je v kontrastu s Východem, kde stále žije princip soustředění moci v jediných rukách, ať už cara či třídy, na Západě všechna moc rozdělena mezi vládnoucími třídami, ale úplnou moc nemá nikdo, stejně jako jí nikdo není zcela bez ní. Hospodářská moc je také rozdělena a podílu na národním bohatství není úplně zbaven ani proletariát, což je naprosto nemyslitelné pro ubitý, materiálně chudý proletariát východní.

Akcie ruských šachet, a během války i státní dluhopisy, kupovali francouzští proletáři: kuchařky, vrátní, kočí; proto se tedy nyní, po znárodnění ruských šachet a zrušení dluhů, cítí jako poškození vlastníci ruského majetku. Britský dělník má, i když o tom možná neví, prospěch z vykořisťování indického rolníka, či kaferského pastevce; užíval zisky imperialistické výroby a obchodu, aby se domohl blahobytu: aby si pořídil byt o 3-4 pokojích, elektřinu, plynovou troubu, pianino, pohodlný nábytek. Tak se sám život stavěl proti rozvoji krajností, odporoval jim. Dokonce tak umírněná, v Americe narozená myšlenka, jako Společnost národů, utrpěla na evropské půdě porážku, neboť se zdála být příliš radikální.

Je třeba upozornit na zajímavý jev západního života: poražené vojsko přívrženců nějaké myšlenky neskládá zbraně, ale po prohrané bitvě začíná existovat jako obvyklý celospolečenský faktor. Vidíme, že katolictví i po katastrofě, kterou prodělalo, dále existuje a část společností ho ctí a podporuje. Obecně nepřátelské proudy hledají možnost dorozumění, nacházejí shodu a slibují si vzájemnou podporu.

Z toho plyne jakási rozptýlenost života, existence mnoha samostatných, ničím nespojených částic. Svět jak jednotlivce, tak společnosti, není spojen žádným jednotícím činitelem. Vše je rozdrobeno, rozděleno, navzájem nepřátelské myšlenky koexistují, shodují se, neprotestují. Do chvíle, dokud některá z nich nenabude výrazné převahy, spočívají západoevropské vztahy na základě kompromisu.

* * *

My, Bělorusové, jsme váhali mezi dvěma kulturními typy, aniž bychom věděli, ke kterému se připojit. Líbila se nám východní prostota, upřímnost, shoda zevnějšku s vnitřní podstatou, jež charakterizují východního člověka. Když je k někomu dobrý, znamená to, že za něj může položit hlavu; když říká, že miluje, nemůže udělat nic zlého. Dávným příkladem je kyjevský kníže Svatoslav: nikdy neužíval lsti či zrady. Když počínal výpravu proti nepříteli, sám jej upozorňoval „Jdu na vás“.

Tento základní rys Východu se nám velmi líbil, ale když jsme věnovali pozornost i každodennímu životu, všimli jsme si, že uskutečnit ho v úplnosti je nemožné. Všimli jsme si, že kromě klamu zištného může být — a je — i klam svatý. Nejen ze zištnosti a nízkosti je možné nenazývat svého nepřítele nepřítelem, ale také proto, že život je ze své podstaty nejasný a často se přihází, že i ty nejprostší věci je obtížné nazvat jejich vlastními jmény. Příklady nám to dosvědčují na každém kroku. Nemůžeš o každé věci říci, zda ji máš nebo nemáš rád, zda je dobrá nebo špatná. Veliký prostor života zůstává nejasným, temným

To, že si Západ uvědomil tuto pravdu, se nám zalíbilo a vábilo nás. Západní střízlivé cítění se nám zdálo být zcela odpovídajícím skutečným životním podmínkám. Z tohoto cítění vyplývá západoevropská snášenlivost k různým směřováním lidského myšlení a jejich projevům, z toho vyplývá i ono velmi příjemné osobní chování Západoevropana, jež se svou vybraností tak liší od prostého a hrubého Východu.

Okouzlovala nás tedy a lákala prostota a upřímnost Východu, ale z druhé strany i větší objektivita a lidštější chování Západu. Životní realita vyžadovala syntézu, sladění obou směřování, což se však, jak uvidíme, stalo nemožným.

Ve svém jasně vyjádřeném směřování, touze všechno dovést do konce a všemu dát stejnou formu dochází Východ ad absurdum. Mimo jiné tak došlo i k tomu, že v nás Východ nechtěl vidět Bělorusy, ale požadoval od nás přijetí své východní podoby, jež byla v chápání Východu nezbytnou. „Slavanskije ruči soljutsja v russkom mor’eg (Slovanské praménky se slijí v ruském moři), mělo být zdůvodněním nevyhnutelnosti pomoskalštění se. Z toho vyplývá násilí a útisk, užívaný proti naší vlastní individualitě, z toho vyplývá tužba násilím nám odejmout vlastní tvář. Neuvědomovali si, že spolu s běloruskostí ztrácíme i nejlepší část lidskosti.

Své osvobození, svou záchranu od východního útlaku jsme očekávali od Západu. Kráčel k nám s příjemným úsměvem na růžolících rtech, a my jsme se v historii mohli seznámit s jeho přátelským zevnějškem. Pravda, Západem nám nejbližším byli Slované, Poláci, a západní vlivy u nich získaly specificky slovanskou podobu, ale přeci jen to byl Západ. Princip — nejen nenazývat šedé černým, ale vystříhat se i toho, abychom bílé nazvali bílým, byl přijat i našimi sousedy. A hluboké národní historické zkušenosti nás poučily, že když nám západní člověk dělá laskavost, vůbec to neznamená, že se od něj nedočkáme i zlého. Jeho polibek svědčí nejen o náklonnosti, ale i o možné zradě. Taková je naše hluboká národní zkušenost.

Tento rys Západu jsme silně pociťovali v jeho vztahu k nám. Přinesl nám nejlepší ideje: humanistické, liberální, demokratické, ale spolu s krásnými slovy vždy přicházelo násilí duchovní i ekonomické, vykořisťování, útisk a výsměch. Krásná slova a zlé skutky jaksi divně a pro nás nepochopitelně koexistovaly v životní praxi Západu.

Východ vůči nám uplatňoval násilí ve jménu velikých úkolů: ve jménu sjednocení všech Slovanů, ve jménu spojení proletářů všech zemí. To není vlastní nezbytně jen Moskalům, ale všemu Východu vůbec. Dokonce jeden chorvatský básník praví, že Chorvati obrodí svět, povedou povstání proti „prohnilému Západu“, a stanou se tvůrci celosvětové kulturní syntézy. Západ takový není, Západ se takové chybě vyhne: chápe nesplnitelnost, nemožnost takových idejí. Ale praktické vztahy Východu a Západu k nám se odlišují jen v drobnostech: ne svou podstatou, jen početností a měřítkem. Východ si hned bere mnoho, Západ, neboť je kultivovanější, méně. Záměry a plány žádného evropského imperialismu nelze srovnat s moskevskou Internacionálou, stejně jako Varšava nikdy netoužila po ovládnutí Moskvy nebo Prahy, zatímco Moskva ve svém slavjanofilství chce ovládnout i Prahu, i Varšavu, i Bělehrad, i Sofii.

Západ zato ukazuje svou velikost v malých záležitostech, a jeho schopnosti se uplatňují na účet Bělorusů. Polsko nevěří ve své slovanské poslání, jeho mesianismus je východního střihu a stvořil ho Mickiewicz, jež byl původem Bělorus. Ale pro skutečného Poláka nejsou jeho sny víc, než krásná slova, a organicky pochopitelnou a drahou polskému srdci zůstala „Idea jagiellońska“, velmi vzdálená Mickiewiczovu mesianismu, kterým je jen zevně přizdobena. Zde nejde o celý svět, o všechny Slovany — ne, Polsko chce být „od morza do morza“.

A to je zdrojem násilí, kterému jsou vystaveny naše duše, neboť jsme se náhodou také ocitli mezi oběma moři. Zde Západ jedná se vší krutostí Východu: násilí, donucení, výsměch, vykořeňování duše Bělorusa, to všechno se děje bez odložení atributů vždy příjemné západní tváře.

* * *

Během dlouhých věků útlaku a utrpení, jemuž byl vystaven náš národní duch, jsme si uvědomili, že ať už silou vnutíš člověku jakoukoliv vnější podobu, zůstane nespokojen, neboť vždy bude chtít být v první řadě sám sebou, člověkem, a ne zastydlým katolíkem či pravoslavným, Rusem, vyholeným podle jednoho mustru, nebo Polákem, pravověrným příslušníkem buržoazie, nebo komunistou. Velikou lidskou duši nelze uzavřít do těchto omezujících kategorií. Staletá zkušenost nám říká, že svobodný rozvoj našeho ducha nezajistí ani západní, ani východní kultura, neboť se ukazují být jen poddruhy násilného, kanibalského mesianismu a rozdíl mezi nimi spočívá jen v názvech a heslech, a jejich svazující řetězy jsou pro našeho ducha stejným zlem.

Je třeba hledat jiné cesty....

Abychom zajistili svému národu volnost tvorby ve všech sférách jeho života, je nezbytné vytvořit i své, vlastní, běloruské životní formy. To je zcela srozumitelné, ale v pozitivní snaze duchovního obrození se skrývá i velké nebezpečí: abychom místo cizích imperialismů nestvořili svůj, vlastní, aby se nové běloruské životní formy nestaly nám samým velikým žalářem a utrpením. Protože, jak jsme viděli na příkladu cizích mesianismů, forma, jíž se dostane neomezené moci, život strašlivě utiskuje. Naše vznešená touha po individuálním i národním obrození nebude příčinou násilí a nářků ani pro ostatní, ani pro nás: nesmí být žádný běloruský mesianismus. Ve velkém i v malém, pro své i pro cizí to znamená jen donucení, utrpení a smrt. Vysokou cenou: milióny životů, chorobami a zoufalstvím jsme zaplatili za službu cizím mesianismům. Na těchto základech nemůžeme svou budoucnost stavět.

Je třeba hledat jiné cesty.

Musíme pochopit, z jakých důvodů přijal současný život našich sousedů tak utlačivé, násilnické a bezduché formy.

II

Utváření forem a boj s nimi — historický obsah evropského života. —  Životaschopnost sociální formy. —  Duchovní měšťáctví. —  Nezbytnost proměnlivé, přelévající se formy.
 
 Současným evropským národům se jejich kultura dostala jako dědictví antického impéria. Ducha heléno-římských národů přijmout nemohli; jen životní nezbytnost konkrétní formy ve státnosti, náboženství a   jiných oblastech života  společnosti je přiměla přijmout římské zvyklosti — ve správě, vojsku, náboženství, právu, a vůbec  většinu politických, náboženských,  ekonomických a jiných forem, vlastních starému Římu.
            
 Římský, a ještě před ním řecký stát zahynuly z důvodu duchovního úpadku a demoralizace. Ta byla důsledkem konfliktu mezi jednotlivcem a společností, čili státem. Společnost neodpovídala tužbám jednotlivce svými   snahami o všeobjímající ovládání, boj jednotlivce proti útisku ze strany společnosti demoralizoval i jednotlivce, i společnost, a oba zahynuli. Ve vzájemném boji měst, městských spolků a jedinců, bažících po ničím neomezované svobodě, se řecký stát rozpadl. Římské impérium jednotlivce naopak potlačilo, podrobilo si ho násilím, rozšířilo otroctví, zničilo občanské cítění a nahradilo ho nasládlým šovinismem: „Dulce et decorum est pro patria mori“. Taky zhynul i Řím, poté, co degradoval ve společnost nespokojených oklamaných otroků. Ani antické myšlení, ani antické náboženské myšlení otázku vztahu jedince a společnosti nevyřešily, stejně, jako nevyřešily záležitost vzájemného poměru věčného a smrtelného, konečného a nekonečného. Tyto otázky se společně s vytvořenými životními formami staly dědictvím současných národů.    

Neschopnost barbarů vyrovnat se společností jako celkem a rozmanitostí životních projevů vyvolala náklonnost ke stálé, určité a vyhraněné formě. Potřebu takové formy barbaři pocítili v době, kdy se jejich sociální život prohloubil a upevnil. Individualita formu nepotřebuje. Duch žije pocitem, nepotřebuje symboly: „duch dýchá, kde chce“. Jen ve vztazích se sobě podobnými, s vnějším světem se stává citelnou potřeba určenosti — forma. Zákon vlastního svědomí je zaměněn všeobecně platnou morálkou, formálním, zvykovým právem, od kterého se odvíjí všechny jiné formy právního života. Když se barbaři setkali s rozvinutou helénistickou kulturou, na jejich společenských útvarech se výrazně odrazily antické vlivy, ale bohužel pouze zevně. Zpočátku ubozí barbaři duchovní dědictví starověku neznají vůbec, a seznamují se s ním jen pomalu. I tato neznalost dávného ducha se stalo skutečným neštěstím nové Evropy. To, co teprve nyní nahlédl současný filosof Bergson, kázal Hérakleitos Černý již před pětadvaceti stoletími: „Vše se pohybuje, vše teče, nevstoupíš dvakrát do téže řeky“, a náklonnosti ke stálé, zdřevěnělé, umrtvené formě, k neměnným věcem a ideám se vysmál Aristofanés ve svých komediích.   
  
A tak se tedy Evropan snaží uskutečnit svou náklonnost k pevným formám: Východ se pokouší uchopit byzantské dědictví za rohy jako vola, a do stejné šablony vtisknout všechen život, nehledě na to, že takovým způsobem utiskuje, hubí cokoliv živé; Západ využívá bohatství římské kultury a ve svém přání vše ustálit, určit a uspořádat chce zafixovat věčnou proměnlivost a tekutost života, o které mluvil Hérakleitos, ve velikém množství neživých, ale pevných, evropskému oku libých forem. Středověk plyne ve znamení dané formy, dogmatu, podřízení se autoritám.  

S příchodem Renesance začíná protest: v náboženství proti dogmatu a formám, ve filosofii a umění — proti dovolenému a danému, v politice — proti krutým formám lidského útlaku. Zmíněné nálady nachází své vyjádření v  řadě povstání po celé Evropě, od povstání v Anglii r. 1381 do německé selské války r. 1525. Objevuje se učení o hodnotě člověka jako individua, přichází nový světec — František z Assisi, který praví, v rozporu s oficiálním přesvědčením, že podstata člověka a jeho touhy nejsou hříšné a nízké, ale dobré a světlé, že není třeba mučednických řetězů, že život musí být radostný a krásný.      

Renesanční protest nedochází svého naplnění kvůli zkaženosti Evropana. Znovu zatoužil po pevné formě, ještě nepoznal, že každá taková forma je okovem života. Znovu se obrací ke klasické formě a staví na jejím základě lživě klasického umění vzdělání a morálku až do nového protestu — Francouzské revoluce, aniž by si uvědomil, že staré se přežilo a zpráchnivělo, že nelze živé vkládat do rakve mrtvého. Na hranicích, zapálených Kalvínovou rukou, hyne duch protestu, jenž stál u počátku protestantství; ono, vzešlé z hněvu proti neživé liteře, se samo halí do pláště dogmatu a formy. Opět všechno jakoby umírá až do nového vzruchu.   

Východ se opozdil skoro o dvě století. I v Moskvě vzniká protest proti dušeumrtvující formě a rozlévá se do podoby  Smuty, náboženského rozkolu a Razinova povstání. Tam nevidíme vůbec žádné výsledky, neboť protest nezachází dále, než k anarchickým výpadům. Místo hledání jiných forem je Východ silou vší své radikálnosti odmítá, a život, který se nemůže ani na okamžik obejít bez formy, pochopitelně vítězí.

* * *

Je možné, že toto tvrzení zní poněkud abstraktně, ale je zcela pochopitelné, že téměř všechny životní obtíže jsou působeny tím, že obsah života neodpovídá formám, ve kterých probíhá. Všechna neštěstí, individuální i společenská, jsou následkem toho, že životní formy místo toho, aby člověku sloužily, mají moc nad ním vládnout, přičemž utiskují a potlačují všechny jeho duševní popudy.

Životní formy si nás nenacházejí samy, to my je tvoříme, my sami, v době potřeby. Spoutávaly nás okovy, ale okovy byly tehdy nezbytné: stvořily rodinu, stát, soud, církev, stranu; to vše jsme stvořili my sami; mnoho z toho nás již utlačuje, dusí naši svobodu, ale jednou stvořené formy mají velikou životaschopnost. Místo toho, aby sloužila člověku v jeho životních potřebách, si ho forma podrobuje, začíná člověka ovládat a utlačuje svou mocí opravdový lidský život.

Boj ducha proti formě, jež ho opanovala, určuje náplň života a jeho obtíž; je nezbytná taková forma, jež by byla rozlévající se, proměnlivá a projevům života vždy přiměřená, ale taková není.

Forma je výsledkem lidské tvůrčí činnosti, a člověk tvoří vždy s láskou, miluje dítě, jež stvořil a přeje mu věčnou existenci: v tom je první důvod životaschopnosti a moci formy. Morální zákon, zvykové právo,  jehož tvoření se účastní téměř všechen lid, nese vždy znaky božskosti. Vznikají legendy a pohádky, že Bůh sestoupil na zem a dal lidem tento zákon. První lidský morální kodex, Desatero, přišel s blesky a hromy   od samého Boha, který v oblacích sestoupil na horu Sinaj. Ano, příznaky božské inspirace lid připisuje všem zvykovým formám. V tom je její síla, moc panovat lidem, násilím je ovládat  dokonce tehdy, když forma ztratí svůj smysl a je nezbytně třeba nová.

Druhým důvodem životaschopnosti a moci formy je její užitečnost. Když se člověku nebo společnosti zdá existující forma užitečnou, jsou egoistické cíle vždy touto formou zkrášlovány. Formu církve využívalo duchovenstvo. Myšlenka křesťanské lásky kryla ty nejbídnější zištné záměry: „Kdo obdaruje církev, ten bude navěky spasen, kdo odejme u jiného a obdaruje církev, toho duše bude též spasena, a kdo u církve cokoliv odejme, toho stihne prokletí a věčná muka.“ Tak východní i západní duchovenstvo zneužívalo náklonnost lidu ke křesťanství, aby se samo obohatilo. Ve své době se idea státu stala samozřejmou a nezbytnou: byla realizována v určitých formách. Nyní se nevelké skupinky buržoazie, šlechty nebo politických dobrodruhů mohou ukřičet samou láskou k vlasti. Jde o to, že forma současného státu s jeho policií, donucením a vězeními zabezpečuje úspěch jejich pochybných snah,  protest proti panským trikům se rovná vlastizradě  a je nemilosrdně trestán. Ve vlnách sociální inspirace vznikají politické strany, a za několik let vidíš, že lidé tancují tak, jak hrstka šikovných chlapíků, co přitom nezapomíná  na svou kapsu, píská.  

Čím méně je rozvita duchovnost člověka, tím závažnější je pro něj forma: zvyk, dogma, doktrína, nepochopitelné heslo. Je dobře známa moc zvykového práva mezi vesničany, fanatická náboženská oddanost omezených a nevzdělaných národů, jejich láska  k tajemným náboženským formulím v nesrozumitelném jazyce. Před našima očima rostla neobyčejná moc politických hesel, též nepochopitelných a často postrádajících smysl, charakteru jak reakčního, tak ultraradikálního, které masa vítala všeobecným potleskem.  

Čím je duše omezenější, tím je vláda formule mocnější. Nakonec se formule mění ve starověkého Molocha, do jehož ohnivého jícnu vrhaly matky své děti. Kolik molochů přežilo do našich časů? Kolik jim bylo přineseno nepochopitelných a zbytečných obětí. Psychická náklonnost masy, obratná agitace — a už molochův chřtán opět požírá nejlepší světlé a mladé síly lidstva, jisté si tím, že umírají za nejlepší lidské myšlenky, že kladou svůj život na oltář celosvětové pravdy.

* * *

Vláda formy nad životem na něm zanechává svou stopu: potřeba nehybnosti a klidu bere sílu. Stálost a jistota se stávají pro duši tak příjemnými a nezbytnými, jako potřeba chodit po pevné zemi, a ne po vulkanickém podloží.

A tak si většina evropské společnosti přisvojila ideologii, kterou je možno nazvat duchovním měšťáctvím. Nepočítá s proměnlivostí, věčnou tekutostí života; věčná potřeba měnit, hledat nové, je pro něj příliš pomalou a obtížnou prací. Z toho vyplývá náklonnost k autoritám různého druhu, úcta k psaným zákonům a ústavám, upevnění doktrín a ustavené morálky; respekt ke svým i cizím „pevným“ přesvědčením, ke schopnosti člověka zasvětit jim svůj život bez ohledu na to, zda odpovídají jeho vnitřnímu přesvědčení, nebo ne: to všechno umožňuje neobtěžovat se při každé příležitosti ať už přemýšlením, jak je třeba si počínat, či  obracením se k vlastnímu svědomí.

Kultura duchovního měšťáctví dala vyrůst dvěma nepopiratelným silám: módě a disciplíně. Móda silou drží život ve své moci: její diktatura počíná od vzhledu oděvu a končí přesvědčením člověka. Móda se usadí v samém srdci člověka a nutí ho podřizovat se jejím příkazům. Stydí se za svůj oblek loňského střihu, bojí se, aby se neukázal jako zaostalý ve svých názorech náboženských, politických nebo  filosofických. Móda vytváří psychózu obracení se k protestantství či navracení se ke staré víře, přičemž pokaždé nutí člověka zůstat pravověrným. Móda nutí být, podle nálady masy, socialistou nebo roajalistou. Protivit se módě je nebezpečné, je možné přijít přitom o život. Toliko jednotlivci, jež ční nad masou, mívají odvahu v dobách revolucí a všeobecné masové psychózy zůstat sami sebou. Bylo snad možné v imperiálním třetím Římu být komunistou, a za komunismu — přívržencem impéria?      

Když nepomáhá móda, na scéně se objevuje disciplína. Její povinností je bránit vytvořené ideály, střežit existující základy života. Disciplína, která je společností velmi ctěna, je schopností přemoci se a mlčet, přijmout to, čemu se duch protiví a s čím nesouhlasí svědomí. Disciplína proniká do všech oblastí života; disciplína náboženská, občanská, stranická, morální i vědecká; brání člověku počínat si podle příkazů vlastního svědomí, a nutí ho držet se jednou stvořené formy. Disciplína, to jsou okovy, jimiž je člověk vědomě zkován, aby klidně seděl a nevybočoval.

Spokojenost se vším jsoucím a obzvlášť se sebou, jež charakterizuje duchovní měšťáctví,  zapříčiňuje setrvačnost a absenci potřeby měnit staré ve prospěch nového. Samotná touha po takové změně je hodnocena jako trestuhodný přestupek. Před duchovním měšťáctvím nechrání národnost, náboženství, třída, strana ani profese.      

Jakmile se idea změní na zdřevěnělou formu, již ji nic nezachrání a čeká ji zpráchnivění a zánik. Pohleďte, co se stalo s křesťanstvím a jeho odnožemi, když se jim dostalo církevní formy. Jeho duch zanikl, v dnešních kamenných svatyních již nežije. Národní duch je vždy silnější a čistší u národů utlačovaných. Současně s počátkem uskutečnění vlastní státnosti, s jejím útlakem, národní duch klesá nebo dokonce hyne zcela (příklad Ruska, Polska).

Zdálo se, že socialistický revoluční duch není zatížen duchovním měšťáctvím. Život ukazuje, že tomu tak není. I ta nejrevolučnější myšlenka, uskutečněná jako formule, ve své podstatě umírá a ztrácí svůj vnitřní život. Potřeba psaných programů, schválených doktrín a hesel je dokonce i mezi revolucionáři tak silná, že nyní to jsou oni, kdo chce podřídit život svým formulím a místo toho, aby ho rozvíjeli, ho vraždí, očarováni zvukem známých hesel, aniž by hleděli na to, že v rakví formulí a vzorečků kdysi posvátné myšlenky přišly nazmar, zplesnivěly, že jejich doba minula a nynější si žádá nové tvorby.

Duchovní měšťáctví bylo vždy, tam, kde byly zachovávány posvátné tradice, svaté osoby, věci a idey, povinné uspokojení existujícím, jakoby „vše bylo dobré, lépe to není ani potřeba“,  a to vše bylo odjakživa. V naší době se takový duchovní světonázor stal téměř všeobecným. Svobodná tvořivost prchla do vědeckých pracoven a kabinetů, a život byl zcela ponechán do péče forem pro formy. A vskutku, co dělají naše parlamenty, vlády, soudy, církve, strany, kromě toho, že zahánějí život do rakve forem? A jak pokračuje sama práce? Typickým evropským jevem je kancelář. Její práce je určena stanovami, instrukcemi, nařízeními, a tou samou stravou hostí každého, kdo se k ní obrátí. Jejím úkolem je přizpůsobit život formě. A věnuje se mu velmi oddaně. Je třeba říci, že kancelář není pouze nástrojem v rukou vlády; její duch proniká i tam, kde by bývala měla působit tvořivá síla: do předních stran, odborů a družstev. Mrtvolný duch se vznáší nad vší společenskou činností.  

* * *

Je načase se konečně přesvědčit, že neexistují formy, jež by byly universální, formy, objímající veškerý život a jemu přiměřené. Lidské svědomí nezůstalo ani u jedné formy, tajemná přitažlivost ho láká dále a výše. Padly všechny formy, které chtěly vládnout člověku, neboť nebylo lze jim s čistým svědomím zasvětit duši. U nohou člověka leží rozbity a roztříštěny pozůstatky Molocha náboženství, státu, psané morálky a mnoha jiného.

Životu nevládnou mrtvé formy, nýbrž sám člověk. Tvoří všechny životní formy, formy jsou na něm závislé, a ne naopak. Člověk nesmí zůstávat v moci zpráchnivělých forem: náboženství, morálky, zákonů a obecných představ. Je načase pochopit, že život ovládá formy, a ne naopak, že sám člověk, jeho veliká, slunečním paprskům podobná duše, její přirozená touha po světlu, kráse a pravdě jsou náplní života, že ve skutečném nezávislém životě nemají místo ani ideály, ani oběti.

Je třeba pamatovat na to, že život teče, že lidská duše nestojí, že člověk musí uspořádat svůj život tak, jak se rozvíjí a rozlévá. Bohužel, tento požadavek zůstává nepochopen a nevyslyšen. Toto právo znásilňují a vysmívají se mu od dob, kdy plály živé pochodně na příkaz  Nerona a  Svaté inkvizice , až do dneška, do doby kulometů a obušků.

V obou evropských kulturách je život mučen formou: v jedné je ona forma monolitická, v druhé rozsypaná v podobě drobných krystalů. Balzamovat přeci nelze živé, jen mrtvoly. Příroda nám dokazuje, že jednota formy a podstaty je nezbytnou podmínkou života. Forma  být musí, bez ní nemůže nic živého existovat. Jen to, co je nekonečné, věčné, je bez formy. Ve formě je podstata hmotného života. A hmotný život se rozlévá jako řeka, proměňuje se jako paprsky slunce v kapkách rosy. Lidská duše je tatáž krůpěj, jež hraje třpytem paprsků. Tato hra nesmí být omezována, ukrývána v pouzdrech, je třeba jí dát veškeré možností, aby zazářila bohatstvím nespočetných barev. V tom je smysl života i jeho krása.       

V přizpůsobení života této proměnlivosti a tekutosti, v hledání elastických, rozlévajících  se, proměnlivých forem, je náplň budoucnosti, podstata individuálního i sociálního ideálu.
 

III

Tvořivost jako základ života. — Tvořivost jako kosmická síla. — Současná politická činnost nezajišťuje sociální tvořivost. — Hnutí za nezávislost. — „Vše jsoucí je rozumné“... — „Vše jsoucí je nerozumné“... — „Vše jsoucí je tvořivé“.

Do našich dob bylo cílem výchovy naučit, jak žít: to znamenalo dát člověku hotové šablony, jak si vést v tom nebo jiném případě. Výchova usilovala o to, aby vypěstovala v člověku úctu k uznávaným pravdám, aby se jimi svědomí člověka řídilo. Existovalo a existuje přesvědčení, že je jakýsi kámen mudrců, jenž pomáhá na všech stezkách a cestách.

A podívejme se, co vzniklo jako důsledek takových představ: laciný pocit sebeuspokojení, duchovní měšťáctví, nehybná bažina a nedostatek tvořivosti. Pravda, je těžší v každém okamžiku tvořit, než užívat jednou již hotové, a je lehčí spokojit se daným příkladem, než hledat takový, který by byl příhodnější.  Krása a životní štěstí ale závisí právě na tom, zda formy, podle nichž je život utvářen, jsou mu uzpůsobeny, zda mu dobře odpovídají. Zde je nemožné cokoliv hotového, naučeného, ustáleného. Zde nejsou k užitku staré šablony, neboť se vždy stanou násilnými, nepotřebnými a těžkými.

Skutečným základem života může být pouze tvorba. Tvorba na každém kroku: v každodenní práci, v rodinných vztazích, ve společenském hnutí. Pouze tehdy nebude život ovládán formou a člověk uspokojí svou přirozenou touhu být tvůrcem. Nyní je život pln těžkostí, neboť neumíme být tvůrci. Děláme z našeho života vězení, jež není milé ani nám, ani nikomu jinému, a v naší každodennosti panuje nehybný, netvůrčí duch. Jakožto netvůrčí otroci se rádi klaníme každému idolu — formě. Jen nevelká část lidí chce být skutečnými tvůrci, ale tvůrčí cesty v oblasti občanské a osobní každodennosti jsou jim zapovězeny, a všechna jejich tvůrčí energie je směřována do volných polí umění a vědy.

Vskutku, co je to umění? Je to v první řadě tvoření čisté formy, nekonečné, nevyčerpatelné tvoření. Čím je umění vyšší, tím tím jasněji zřetelné v něm je samostatné hledání a utváření formy. Obsah se stále více odpoutává od života, zevšeobecňuje se. Literatura se mění v hudbu, v malířství, v sochařství; v hudbě začíná zvuk žít vlastním životem; zajímá nás harmonie zvuků ve formě, kterou přijímají v hudebním díle. V sochařství má obzvláštní význam těleso, hmota, jež pod rukama umělce počíná žít vlastní harmonií, která schází v praktickém životě.   

Pravda, taková harmonie mezi obsahem a formou v životě nenastává, a umění nám dává toliko příklad toho tvůrčího života, který  musí být tvořen lidmi.

Co ještě vidíme v umění? Je snad někdy uspokojeno, sklání snad někdy umělec hlavu před dokončeným dílem, uctívá snad někdy stvořenou formu?
Ne!...

Dílo je dokončeno, duše se vyjádřila...a dál, dál bez zastávky, bez přestání. Umělec neví, co to je sebeuspokojení. Jen co se duše rozlila v jednom obraze, už ho přerůstá, hledá v hlubinách své sluneční podstaty ještě hlubší, ještě lépe odpovídající své vnitřní pravdě. Proto nemá umění svůj kánon,nemá ustálené cesty a vzorce. Když umění vstoupí na tuto cestu, hyne: tak skončily všechny známé příklady akademismu v umění. Akademismus jakožto uznání určitých postupů a vzorců v umění za závazné dusí svobodného tvůrčího ducha, a aniž by stvořil cokoliv nového, hyne ve vlastní šťávě.     

Tak tedy řeší otázku  proměnlivé podoby lidské duše a jí náležející formy nejvyšší druh lidí, nejsvědomitější rod tvůrců: nepřetržitou tvorbou, absencí pocitu sebeuspokojení, věčným hledáním, věčnou touhou proniknout dále do hlubiny života.  

I my se musíme v našem každodenním životě stát takovými tvůrci. Teprve jsme uskutečnili jednu formu života, a v hloubi duše se již skrývá cosi nového, ještě bledého a nevýrazného, a již cítíme nespokojenost, neboť i to, i ono je špatné. Neumlčujte v sobě onu nespokojenost, vskutku není tomu tak, že by „vše jsoucí bylo rozumné“, věřte hlasu svého svědomí, přání změnit a zlepšit život.  Je rozumnější měnit ho k lepšímu postupně, každý den naslouchat hlasu svědomí, než v hrůzných revolučních dobách nebýt s to zadržet hlas pomsty a křivdy.    

Nechť není pro člověka nic svatého a nehybného: ani doktríny, jež pochovávají vše živé v rakvi jasně vyjádřené formy, ani konkrétní morálka na každý den a hodinu, pro každé povzdechnutí. Nechť jsou zapomenuty přísné příkazy, jejichž smysl je nepochopitelný a citu vzdálený.  Nechť nejsou více „lidé ve futrálech“, zdobených zlatem, s vážnými výrazy a uvnitř prázdní, jako ony „nabílené hroby“. Neboť to všechno je překážkou životu a zbavuje ho tvořivosti. Nechť zní v srdci každého dávné a  jako svět sám pravdivé rčení: „Vše se pohybuje, vše teče, nevstoupíš dvakrát do téže řeky“.

* * *

Lidská duše, jež přichází na svět, aby byla udivena jeho krásou, jež přichází na svět jen jednou, nikomu nepodobna a osamělá na své cestě a navždy opouští hmotný život, ta  duše musí pociťovat své právo žít a tvořit, jak jí káže její svědomí. Nikdo jiný nemůže stvořit duši, nemůže změnit ani den, ani okamžik jejího samostatného a svébytného života. Lidská duše, jež přišla na svět, aby se stala odrazem hry paprsků života, napojit se jejich teplem a láskou, musí rozvinout všechnu svou tvůrčí moc, aby se rozplynula v tvůrčím tempu světového dýchání, světové harmonie, jejíž přítomnost cítily astrální duše pythagorejců, aby  poté, unavena životem, opět spočinula v lůně veliké Matky-Hmoty, Matky-neurčitosti, Matky-nezapočatosti, plné síly a moci, plné smutku a nenarozeného života.

Matka-Hmota je základem všeho jsoucího. V ní jsou slity všechny síly: nepřátelské i milostné, tvůrčí i ničivé, ale on sama - neurčitost a nepochopitelnost - představuje pouhou možnost tvořit, a ne samu tvorbu. Ona Je podstatou života...Jako prapůvodní bůh Xenofónův, jenž byl jen hroudou bláta, v níž byly v neurčitosti a žádosti rodit a tvořit smíchány voda, země, vzduch a oheň. Je plna smutku, plna hlasů stejně nejasných, jako je šepot nevyrašivších lístků či švitoření nenarodivších se se dětí a mláďat: jakoby životní šťávy bloudily v hledání světa, čekajíce na své narození.

Tak se rozptyluje předvěká mlha, jakoby se rodila oblaka, jakoby se tenké praménky táhly výše, nahoru...rodí se první náznak života: rozděluje se svět a neurčitá temnota...ale ještě tu schází samotný život a jeho tvořivost. A když se poprvé  zableskne a široký zářící pruh spojí vysoká, jakoby nic nevážící oblaka a temné, černé a nevýrazné lůno Matky-Hmoty, zazní hromy, jež mocným hřmotem otřesou předvěkou mlčenlivostí, bude to znamenat, že věčný Kupala se probral a vyšel z matčina lůna, že hromy vzdává čest své matce a dává najevo něžnost své ženě. A v sladké únavě, darované přicházejícím teplem, deštěm a světlem, spějí vzhůru oblakem předživotí  ještě  ukolébané prvotní rostliny, jimž Matka-Hmota dává  život  a k jejichž krásné formě a nádheře jim požehnal Otec-Kupala, životodárný  duch, životodárná forma...To je věčná harmonie mezi neurčitostí-hmotou, podstatou všeho živého, a tvůrčím duchem, jež dává všemu živému formu.      

A my přicházíme na svět z lůna Matky-Hmoty s věčným tvůrčím duchem ohnivého Kupaly, abychom tvořili formy, abychom z mateřské neurčitosti stvořili cosi „k obrazu svému“, k obrazu naší zářící duše. Nechť se to, co tvoříme, nestane našimi bohy, neboť ono je tvořeno námi, a ne my jim.

* * *

Pokud  izolovaný jednotlivec může najít individuální spásu v umělecké nebo vědecké tvorbě, v oblasti společenské to je obtížnější. Společenská tvorba je omezována a stává se takřka nemožnou ze dvou důvodů: za prvé  některých sociálních forem využívají vládnoucí třídy a uměle brání jejich vývoji, a za druhé, že  společenská tvorba je podmíněna více příznivými okolnostmi, než tvořivost individuální. Nelze si představit možnost, aby se včerejší otrok stal nezávislým pánem svého života, nebo aby se včerejší metaři stali svobodnými umělci. Je velmi obtížné vyvolat v každém jednotlivci touhu po obecné tvorbě, pochopení nezbytnosti kráčet kupředu, a ne spokojit se tím, co již existuje.     
Proto až do našich dnů se společenská tvorba mas nerozvíjí nepřetržitě, ale ve skocích. Tvořivost mas musí zvítězit nad setrvačností zainteresovaných tříd, a proto si masy cestu k sociální tvořivosti otvírají vždy toliko převratem a revolucí. Takový způsob je nenormální, neharmonický a neekonomický tím, jak plýtvá lidskými silami. Masy musí mít stálou možnost tvořit, ale to je v současnosti neuskutečnitelné. Blízká minulost nás učí, že samotné revoluce ani zdaleka nestačí. Společenskou tvorbu může zajistit jedině tvůrčí jednotlivec, masa tvůrčích individuí. Tvorba mas je založena na tvořivosti jednotlivců. Příklad Ruska nám ukazuje, že revoluce bez individuální tvořivosti znamená jen velikou tragédii bez hranic a konce.   

Vidíme tedy jakýsi začarovaný kruh: společenská tvorba nemůže existovat bez tvůrčího jednotlivce, ale výchova tohoto jednotlivce je ve značné míře závislá na rozvoji sociální tvořivosti.

Bohužel, všechno to, co se nyní odehrává v životě společnosti, který je nejjasněji vyjádřen v politické práci, je velice vzdáleno dosažení tvořivé společnosti, vychování tvůrčího individua. Současná společnost, rozdělená na třídy, chce svůj sociální ideál uskutečnit politickou cestou, tedy uchopením moci, nebo alespoň získáním si rozhodného vlivu na ni. Vzhledem k tomu, že se opírá o nějakou třídu, musí každá strana uskutečňovat myšlenky, jež jsou této třídě prospěšné. Strana vždy mluví o „reálné politice“, o tom, že v politice nemá místo sentiment, o nezbytnosti „vyvažování“ zájmů podle jejich skutečné společenské závažnosti. To znamená, že se věc vždy končí tím, že ten, kdo „váží“ více, čí materiální síla je větší, je i tím, kdo o všem rozhoduje. Jistě, každá strana má krásný program, jenž začíná slovy o dobru všeho národa, kde se mluví o nejlepších lidských ideálech, ale o podstatě krásných slov je třeba ještě věcně popřemýšlet.  

Bělorusko se například prakticky seznámilo s různými politickými vlivy. Co lze říci o demokratických stranách? V první řadě je třeba poukázat na to, že krásná slova neodpovídají skutečnosti, v níž pozorujeme třídní žádostivost a duchovní měšťáctví, o kterém jsme se zmínili výše, jež vše dusí, znásilňuje a tiskne ve svých okovech. Vskutku, když se ukazují výsledky „reálné politiky“, tehdy zpoza zástavy s krásnými slovy „svobodní se svobodnými, rovní s rovnými“ vyhlíží chtivá tvář šlechtice. A  není těžké to pochopit, neboť předmětem politiky reálné a demokratické, jež nechce chytat holuby na střeše, jsou vždy bezprostřední třídní zájmy, využití omezujícího a donucujícího uspořádání státu. Zde není kdy uvažovat o  možnosti společenské tvorby.   

Neschopnost k sociální práci v politické podobě se týká všech stran, jež stojí na třídním základě. Třídní zištnost je charakteristická nejen pro buržoazně demokratické strany, ale i pro socialistické. Uznat politickou neschopnost socialismu je tím horší, že až do nedávna byl jedinou nadějí na možnost lepší budoucnosti. Socialističtí mučedníci svou krví, svým těžkým a obětavým životem, zbaveným  světla a osobního štěstí,  budovali,  jak se zdálo,  základy světlé budoucnosti. Prvotní socialismus P. Owena, Ch. Fouriera a Saint-Simona, který nazývali utopickým,  duchovně navazoval na myšlenky všech nejlepších bojovníků za lidskost — na první křesťany, na humanisty... Na jejich zástavách  bylo psáno: Štěstí všech, štěstí jednotlivce.  Ještě Philippe Faure v noci před únorovým povstáním pařížského proletariátu (roku 1848), aniž by kdy slyšel o Marxově doktríně, že cesta k socialismu vede přes uchopení politické moci socialistickým proletariátem,  pociťoval sílu svého spojení s oním Prvním, jež ohlásil vzkříšení zářivé lidské duše nad temnotou a smrtí života, a psal : „Bože, odpusť nám,  že nemůžeme následovat Tvou cestu mučednictví, a započneme zítra krvavý boj“.

A mnoho povstalců se stalo pravými mučedníky. Na krvavé cestě socialistického mučednictví nesnili o získání moci, nesnili o diktatuře bodáku a kulometu, ale o osvobození lidského ducha, o záři života pro všechny, jež byli uraženi a poníženi.   

Tak tomu bylo až do chvíle, kdy socialisté počali politickou práci v buržoazním třídním státu. Marxem počínaje, veliká přání a sny o svobodném člověku pohasly. Místo „utopií“ se objevila „vědecká“ myšlenka ovládnutí politického aparátu, který povede masy do socialistického ráje. Inspirace socialismu se ztratila, byla zaměněna prázdnou krvežíznivou doktrínou buržoazního charakteru: Marx snesl socialismus z „utopického nebe“ na úroveň obyčejné demokratické strany, která, poté co vyměnila svatý zápas za osvobození člověka za dosažení třídního vítězství, sní o uchopení moci. Pravda, musíme si uvědomit, že zde jde o utlačovanou, zbídačenou třídu; ale každý, kdo zná současné poměry, musí uznat, že ze včerejšího otroka bývá nejlepší otrokář.  To znamená, že nejde o to, kdo bude kovat řetězy, ale o to, kdo je bude nosit, jde o to, aby bylo zcela skoncováno s nesvobodou. Marxisté odpovědí, že v jejich ideální představě uchopení moci ovládaní nejsou, neboť vládci budou všichni ovládaní, všichni pracující. Ve skutečnosti tomu tak není. Jakmile se jen objevuje ve hře moc, zůstává vždy v rukou nevelké skupiny: taková je už její podstata. Marxismus považuje za možné dát moc jen proletariátu, a rolnictvo musí tedy snášet jeho, třebaže „dělnickou“ diktaturu. To znamená, že už jsou otroci a páni; i příklad komunistické zkušenosti Ruska dokazuje, že vládci-pracující mohou být ke svým pracujícím-otrokům krutí a nespravedliví.  

Vážně mluvit o rozdílu mezi socialismem a komunismem samozřejmě nelze, neboť mají jednu společnou oporu — marxismus a doktrínu o uchopení moci. To, co dělají moskevští komunisté, by za vhodných okolností zopakovali i varšavští socialisté. Rozdíl je jen v tom, že socialisté jsou praktičtější a realističtější, a komunisté jsou romantici, nepostrádající dětinskou sebedůvěru. Ale oba směry touží uskutečnit diktaturu proletariátu, aniž by brali ohled na jiné, rozhodně pracující třídy, neboť o těch marxismus vždy mluví s velikými taktickými ústupky.

Jsou i takové politické směry, které se samy nazývají socialistickými, ale s marxismem mají společného málo, nebo jsou vůči němu přímo nepřátelské. Jsou to ty, které uznaly dědictví „utopického“ socialismu: na západě křesťanští socialisté, na východě narodniki (politicky eseři — socialisté revolucionáři). Běloruští revoluční socialisté (bývalí eseři) se, ačkoliv jejich kořeny leží v narodnictví, značně odklonili směrem k marxismu. Zda je to záležitost dané chvíle, nebo skutečně podstatná změna, ukáže až budoucnost. Tyto socialistické proudy jsou citlivější k záležitostem všelidského obrození, „věří v nezbytnost“ tvůrčího jedince, méně se opírají o třídní základ, ale v praxi byly, jako všechny sekty, zachváceny duchovním měšťáctvím, upadly v uctívání doktrín a autorit, a dosáhly toho méně, než jejich schopnější kolegové. Ale je nicméně třeba uznat, že tento nemarxistický socialismus má živé kořeny v půdě života a upadl toliko kvůli svému sektářství, jež mu zabránilo vyjít na širší cestu.  

Nedokázaly tedy aktivní politické strany vyřešit problém svobodné tvořivé osobnosti a společenské tvorby, neboť součástí ideálu každé z nich byl řetěz, donucení a diktatura, jak vůči jiným, tak i vůči sobě. Současné stranicko-politické skupiny a vlády, které se o takové skupiny opírají, zcela zbankrotovaly. Svými silami, bez opory ve vší mase  pracujících občanů, a pouze v obavách před ní, nedokázaly uskutečnit ta hesla, která s takovou štědrostí slibovaly svým národům. Všechny demokratické svobody jsou demokratickými vládami omezovány, a socialistický ideál je vzdálen tomu, aby byl socialistickými vládami uskutečněn. Nikdo z dnešních uvědomělých občanů, pokud nedostává značnou vládní podporu, nepůjde s radostí bránit oficiální přesvědčení, nikdo nepůjde umírat za zvuky demokratické Marseillesy nebo socialistické Internacionály.  Ti, kdož začínali hlučnou politickou fraškou, obrátili kožich srstí ven. Jejich současná, hynoucí již síla, se drží zatím jen díky nevzdělanosti  a neuvědomělosti lidu, díky jeho náklonnosti k zvučným, ale nepochopitelným formulkám — zaklínadlům.     

* * *

V posledních letech se Bělorusové v praxi seznámili skoro se všemi politickými proudy, a ať už k nám přišel kdokoliv, nikdo se neptal našeho pracujícího, selského lidu, zda si to přeje; nikdo se nezamýšlel, jak že si chtěl zařídit svůj život. Běloruskému národu nebyla dána dokonce ani možnost nahlas říci, zda mu vyhovuje to, co mu nabízejí nezvaní hosté. Heslům se zachtělo žít a dokazovaly svou živoucnost hrozbami poprav, mučením gumovým obuškem, výsměchem každému projevu uvědomělého vztahu k jejich obsahu. Jen temná zákoutí východních i západních věznic mohou prozradit, kolik lidských obětí přineslo Bělorusko za své nepatrné přání být samo sebou. V takových podmínkách, kdy k nám přicházeli s hotovými formulemi a nutili nás klidně ležet na takovém Prokrustově loži, nemohlo být ani řeči o sociální tvorbě. Mluvit v naší situaci o sociální tvorbě je jako vyprávět neslušné anekdoty v domě nebožtíka.      

A život plyne. Lze s jistotou říci, že všechno to, co lidu přinesli nečekaní pěstouni, již zpráchnivělo a nemá nic společného se životem. Neboť nám schází hlavní podmínka občanského života — možnost tvořit.     

To, co jsme prožili, a  okolnosti, které pozorujeme kolem sebe, nám říká, že možnost společenské tvorby můžeme zajistit jen v případě absence cizího donucování. Z toho vyplývá, že politická nezávislost je tou první nezbytnou podmínkou, jež umožní národu být sám sebou. Ale je třeba upozornit, že právě v boji za nezávislost jako nezbytnost pro společenskou tvorbu tato tvorba chyběla. Musíme si přiznat, že boj za nezávislost měl pouze v počátečním období své neurčitosti svůj autentický, opravdový charakter, což nám též umožňuje nazvat toto období „utopickým“, neboli romantickým. Když se věc nezávislosti vydala na praktickou cestu současné politické práce, ocitla se v sevření politické nutnosti, politicko-třídních zájmů, a národ si může od současné politiky slibovat jen máloco, co by mohl využít ke své národní tvůrčí činnosti.

Jak to je v praxi? První běloruská Vláda, jež stála na pozici principiální nezávislosti, neměla žádné praktické výsledky. První „reálné“ politické pokusy byli až dílem jejích pokračovatelů. Například obecně známá Nejvyšší Rada, či Direktorium, se chtěly spojit se šlechtickým úřadem Piłsudského, a Direktorium, jež stálo na pozici nezávislosti, nebylo zřejmě vzdáleno tomu, aby se spokojilo s kulturní a národnostní autonomií, o čem svědčí řeč premiére Skulského v polském Sojmu. Tato orientace byla jakožto neživotná zavržena.  

V červenci 1920 uznala skupinka federalisticky naladěné běloruské inteligence „běloruskou sovětskou vládu“, sovětské Bělorusko, za to, že jim byla poskytnuta možnost legálně pracovat. I tento pokus se zhroutil, dokonce po sobě nezanechal žádné stopy.  

Nyní se zdá jako nejpravděpodobnější smlouva sovětské vlády s Litevci.  Ale i zde je nad slunce jasné, že politika litevského ministerstva pro běloruskou otázku v Litvě vypovídá o tom, že Litevci mají vlastní představy, jež se příliš nepodobají představám samotných Bělorusů.    

Chtěl jsem učinit několik těchto krátkých postřehů, abych dokázal, že za současných podmínek máme nesmírně daleko k tomu, abychom si zajistili občanskou tvorbu pouhou politickou prací. Je jasné, že pod cizí nadvládou jsme stejně jako jiné zdravé národy předurčeni k povstání, nebo k degeneraci. Ale i současná politická činnost, směřující k nezávislosti, mající za cíl uchopení moci politicko-třídními orgány, může jen sotva uspokojit poctivého člověka. Stejně nedosáhne zajištění podmínek k občanské tvořivosti a může opět vyvolat zoufalství a nespokojenost.

Naši proroci — pěvci bezpochyby snili ve svých nesmrtelných verších o skutečně svobodném životě:

A nadejde vláda vnuků
Tam, kde dnes děd pláče (J. Kupala)

o skutečné nezávislosti a volnosti ducha:

Přijde k nám svoboda, posvátná a očekávaná (A. Harun)

neboť tato plamenná slova nemohou mít žádný vztah k pochybné politické nezávislosti z milosti sympatických sousedů, nebo dokonce k nezávislosti státní, jež je vždy doprovázená diktaturou nějaké vládnoucí třídy. Neboť  nám, občanům — Bělorusům, je jedno, kdo si dupne na náš stůl nohou v lakýrkách — ať už je to vlastní šlechtic-pán, nebo soudruh socialista, nebo zpanštělý mužik — protože takhle posvátná a očekávaná svoboda nevypadá...O tom proroci nesnili.

Ale pokud je člověk dostatečně mlád srdcem, aby věřil, že  život může být zajímavý a hodnotný, a zamyslí se nad životem současným, začne se mu nejdřív zdát, že žádné východisko není, že, to co se zdá být světlé a zářivé, je jen klam, a ve skutečnosti se vše ukazuje být jen prachem a bahnem. Vskutku, jaký je světonázor aktivních lidí, jež upřímně milují pracující lid a kterým je osud lidu i jejich osudem, jaký je to světonázor, který může uspokojit vnitřně poctivého člověka?    

Všechny vyskytující se názory na život můžeme zhruba a přibližně rozdělit na dvě skupiny: jedni praví, že vše jsoucí je rozumné, druzí pak — nerozumné. Nechť nám pan Hegel promine, že jeho formulku užijeme tak, jak je běžně užívána, a ne tak, jak tomu chtěl veliký filosof.

Přívrženci toho, že „vše jsoucí je rozumné“, netvoří nějakou konkrétní skupinu, najdeme tu myšlenky a směry, jež náleží různým lidským uskupením. Nejvýraznějším představitelem tohoto směru je oficiální křesťanství, jak ho vykládá duchovenstvo. „Miluj bližního a buď zticha, stejně nic nenaděláš...Ani jeden vlas z hlavy ti neupadne z tvé vůle...Když vidíš nespravedlnost, věz, že je od Boha, tak to musí být...Važ si představených, nenadávej bohatým, protože to stejně nepomůže“...Jako by tak kázal On, jako by takový prohnilý klid kázal On, jenž pravil:„Nepřišelť jsem, abych pokoj uvedl, ale meč“. Jako by velel bezpodmínečně poslouchat starší ten, jenž blýskaje očima, metal na ně hromy a ty nejnemilosrdnější urážky:„Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci...Hadové, plémě ještěrčí...blázni a slepci...aby přišla na vás všeliká krev spravedlivá, vylitá na zemi...aj, zanechán bude vám dům váš pustý.“...a hrozil jim věčným ohněm, skřípěním zubů a prokletím, jako neplodnému fíkovníku.

„Na stolici Mojžíšově posadili se zákoníci a farizeové“, to se týká právě těch, kteří dnes kážou křesťanství, kteří zapomněli na to, že:“A otce nenazývejte sobě na zemi; nebo jeden jest Otec váš, kterýž jest v nebesích.  Ani se nazývejte vůdcové; nebo jeden jest vůdce váš Kristus.“ Současní otcové a vůdci si to, čemu  učí národ, vycucali z palce, a pravda velikého a nesmrtelného učení v jejich ústech zežlukla, vyschla a ztratila živého ducha. Kristus pravil, že my jsme synové Boží, oni nám říkají, že jsme potomci ďáblovi. On pravil, že musíme plnit vůli našeho nebeského otce, současní otcové a vůdci pak, že jejich, neboť svobodný tvůrčí duch není od Boha, nýbrž od ďábla.  Tak je odmítána tvořivost, touha po světle, a životu je vnucována forma vnějškové zbožnosti.

Podívejme se na učení o tom, že vše jsoucí je rozumné, z druhé strany „Všechny skutečnosti společenského života závisí na historické nezbytnosti“. To, co je, má své historické důvody — to je podstata životního názoru i reformních socialistů, které komunisté nazývají sociál-zrádci, stejně jako každého, kdo chtěl v životě něco stvořit, ale musel ustoupit. Viděli jsme světlý původ samotného socialismu, a teď nám reformisté říkají „tyto životní jevy jsou historické, nezbytné, to znamená, že dokonce i socialisté se s nimi musí smířit...“. Je třeba bránit vlast, potřebujeme tedy armádu. Potřebujeme-li armádu, potřebujeme i válečnou půjčku. Válka vyžaduje utajení, tyto půjčky tedy nemohou být pod kontrolou veřejnosti. Tak reformisté postupně odmítají všechny požadavky socialismu, čímž ztrácejí smysl vlastní existence.  

Výsledek je ten, že společně s rozumným začíná existovat i nerozumné, a pokud je život přijat ve své úplnosti, musíme přijímat všechny jeho stránky. A tak tedy, když potkáte člověka, který souhlasí s podstatou existence (může nesouhlasit s detaily), je jasné, že tvůrčí a živé v něm zemřelo, že je schopen jen malého, že nemůže dosáhnout universálního a věčného.

Je i druhý názor: „vše jsoucí je nerozumné“. To znamená, že aktuálnost ve formě zásadní přestavby bytí, jež schází názoru předcházejícímu, se mění na druhý extrém. „Tak se již žít nedá“, byl oblíbený Bakuninův výraz, a bakuninismus je nejvýraznějším příkladem tohoto hyperaktivního světonázoru.  

Od minulosti spějme zpátky,
otroci, vzhůru k cílům svým.
již chví se světa základ vratký,
my ničím nejsme, buďme vším

...zpívají současní aktivisté, přívrženci III. Internacionály, jejich zkušenost je známa. Ze starého Ruska nezůstal kámen na kameni. Základ života se úplně změnil, ale proč se v detailech tento život tak podobá starému? Proč se pracovní povinnost podobá robotě, současní administrátoři starým panským správcům, proč otevřeně říkají: „Když nezalžeš — nic se ti nepodaří“, proč v republice pracujících nemá vůbec nikdo možnost žít z vlastní práce, a musí si hledat jiný výdělek: spekulaci, úplatky, a mnoho jiného, co zákony zakazují? Proč se detaily života životu samému tak vysmívají, ačkoliv to hlavní bylo změněno? I mezi současnými komunisty jsou reformisté sui generis a křesťanští moralisté, kteří říkají, že v podstatě je všechno dobré, a vadí jen „drobné nedostatky mechanismu“, že na vině není změna základu, ale právě tyto detaily a nepatrné nedostatky: zde jde již o věčný projev duchovního měšťáctví.     

Problém je zřejmě jen v tom, že na změněném životním základu se lidem nedostává tvůrčích schopností, aby i všechny drobnosti zpracovali tak, aby to odpovídalo novému základu. Nedostává se tvůrčí energie, a detaily se samy od sebe vrací ke své dřívější podobě, mění život ve špatnou karikaturu, na mladé víno ve starém měchu, na vybraně oděnou mrtvolu.

Tohoto strašného pohledu se ti nejuvědomělejší komunisté zalekli. Po aktivním vystoupení německé komunistické strany v březnu loňského roku (tj. 1919), jejíž činnost se projevila stovkami mrtvých, výbuchy, ničení komunikací apod., se od nich jejich bývalý vůdce Paul Levi odřekl, a počal hlasitě bědovat:

„Soudruzi, co to děláte?...vy, kteří mluvíte o osudu a svobodě dělníků — proč je odsuzujete k smrti, hladu a bídě?“ Stejně mluví každý, kdo upřímně miluje pracující masy. Samotná Clara Zetkin navrhla změnit stranickou taktiku tak, aby se více podobala bakuninismu, než komunismu...

Oba pohledy na život, jak „vše jsoucí je rozumné“, tak i opačný, mají v sobě část pravdy. První mluví o možnosti změnit celek a nezbytnosti pracovat s detaily. To je pravda, neboť člověk musí tvořit život v jeho úplnosti, ve velkém i v malém. A potřeba tvořit veliké a věčné, což se zdá zastáncům prvního názoru nemožné, je podtržena druhým proudem. Člověk musí tvořit veliké, cítí, že je synem Božím, že je částí Boha, že musí plnit vůli svého Otce.

Tak se oba proudy slévají v jeden: „vše jsoucí je tvůrčí“, což znamená, že vyžaduje tvorbu, práci, a že jsoucí není ani rozumné, ani nerozumné. Dokud existuje a nějak stojí,  je nerozumné a vyžaduje tvůrčí práci; tvůrčí prací se stává rozumným, ale svým uskutečněním se hned mění v  nerozumné, a vyžaduje tedy novou tvůrčí práci. V živém není obsažena ani rozumnost, ani nerozumnost, to jsou kategorie neživého. Život se věčně někam pohybuje, rozlévá se, teče. Věčný tvůrčí proces, směřující od nerozumného k rozumnému a nikdy s konečnou platností nedosahující svého cíle, to je pravá podstata životního procesu.
 
IV

Historické hledání nedonucujících forem sociálního sjednocení — Moderní družstevnictví jako příklad svobodného spojování. — Věčná cesta.

Nechť třeba současná politicko-společenská činnost zbankrotovala, nechť třeba nejrozšířenější ideologie neřeší nejzávažnější životní otázky, ale řešení je, a bylo vždy, září jako jarní svítání: spočívá ve stálé, nepřetržité a neustávající tvorbě. Ani donucující stát, ani současné politické strany, počínaje od rudých socialistických a konče černými — klerikálními, které sní o uchopení moci a nelítostné diktatuře, nemohou vychovat tvůrčího člověka. Jejich budoucností je duchovní smrt.

Nezbytné je vytvořit nové formy sociálního sjednocení, ve kterých by byla sladěna možnost existence svobodného nezávislého jedince a plodné pokrokové sociální práce, nezatížené chtivým egoismem jedince. Nezávislý tvůrčí jedinec v tvůrčím, egoismem jedince neomezovaném svazku — to je ideál budoucnosti. Byl částečně uskutečněn v minulosti a v malé míře existuje i nyní.

Prvopočáteční lidské skupinky byly zbudovány na základě donucení. I prvobytný rodový komunismus a rodinné kolektivy, na které se rodová komuna rozpadla, byly zbudovány na povinné příslušnosti každého člena ke svému rodu nebo rodině. Ve vzájemných vnitřních vztazích vládlo staré zvykové právo a vůle staršího jako bezpodmínečná moc. Hledající jednotlivec se jen sotva mohl spokojit s takovými podmínkami. Probojovával se na svobodu, ale tam na něj čekala divoká zvířata, hlad a nebezpečí; a opět ve společnosti — donucení, práce neodpovídající přání, násilí silnějšího vůči slabšímu. Spojují se tedy skupinky nespokojených a odchází od rodných kořenů. Slovanská prehistorie a nejranější historie zná bezpočtu takových skupinek, které hledají nový život a nový osud. Běloruské družinky, severoslovanské houfce, černohorské klany a české zádruhy se pouštějí na nová místa ať už na lehkých člunech po řekách a mořích, nebo po souši, věnují se řemeslům, utvářejí si život, který považují za nejlepší. Když se jednomu něco nelíbí, může skupinu opustit a odejít; když jsou všichni nespokojeni, skupina se rozpadá a její členové jdou za lepším. Tak se odehrávala slovanská kolonizace, dokud vládnoucí moc neujařmila nové kolonie a nespoutala je státním donucovacím mechanismem.         

Až do pozdních dob se udržela jedna taková obec, která dávala možnost nadechnout se jiného vzduchu ukrajinským a běloruským rolníkům. Záporožská Síč. Absence jakéhokoliv donucení vůči svým členům byla jejím hlavním znakem: přicházel kdo chtěl, a odcházel, kdy se mu zlíbilo. Síč bránila se zbraní v ruce lidské právo na svobodu a nezávislost, ale nikdy nebyla útočištěm loupeživých povalečů a zlodějů, jak ji popisují šlechtičtí historici. Záporožci se živili prací, věnovali se obchodu, jezdili jako „čumaky“ s nákladem soli z Krymu, lovili ryby a zvěřinu, někteří dokonce obdělávali pole u svých usedlostí. Ale puzení k volnému, svobodnému životu je hnalo znovu a znovu z pravého i levého břehu Dněpru na Síč, ne vždy sytou a přizpůsobenou k pohodlnému životu, aby tu svobodně uskutečňovali svá individuální přání, třebaže byla velmi prostá a bývala nejčastěji naplněna zábavou, přátelskou společností a prvopočátečním sportem.     

* * *

Nyní je existence takových bojovných bratrstev nemožná (bohužel!), neboť utiskující stranicko-třídní státnost musí vše potvrdit svým razítkem. Sdružování svobodných jedinců do volných obcí, kde není útisku, přesto pozorujeme v těch oblastech života, kde je nelze zakázat.    

Moderní družstvo, které se zabývá pouze hospodářskou činností, je jedním z příkladů svobodného sdružení. Některým se takové tvrzení může zdát směšným, když pohlédnou na současné, a tím spíš místní družstevnictví, které je celé jaksi pošpiněné, a zdá se, že své síly věnovalo víc podvodné spekulaci, než myšlence stvoření svobodného jednice ve svobodném svazku. Ale vcelku se zdá, že družstvo je jediným společenským uskupením, jež bez jakéhokoliv donucení sdružuje své členy, a nehlásá útlak vůči jiným.  

Je třeba upozornit, že  družstevnictví, bez ohledu na své závažné životní úkoly a důležitost, nemá žádnou politickou platformu. Družstevnictví nemá žádný konkrétní ideál, který by se mohl stát Molochem družstevního hnutí, jenž by vyžadoval lidské oběti. Družstevní hnutí se řídí výhradně životními úkoly, nenese v sobě apriori žádnou myšlenku. Byly již pokusy vytvořit jakousi ideu družstevního hnutí, ale skončily neúspěšně. Družstevnictví nesklání hlavu před existujícími ideály — buržoazním a socialistickým. Hnutí družstevnictví socialistického, jež je podřízeno ideálu marxistickému, je jen výjimkou, která potvrzuje pravidlo.      

Družstevnictví neříká: „Já mám hotovou pravdu: přijď a ber“, říká jen: „Tvoř, tvoříce — ničíme“. Družstevnictví nemá předem připravené šablony, klišé pro každý  životní okamžik; když se takové šablony objeví, život se jich s lehkostí, bez revolucí, zbavuje.  

Sdružování osob v družstvu není závazné: když máš s námi  společnou cestu, pojď, přidej se — a když ne, jdi si kam chceš. Život je tak veliký a navíc nepochopitelný, že nemohou být žádné ověřené a pro všechny závazné cesty.

Družstevnictví nemá žádné hotové recepty na budoucí život. Má veliké ekonomické úkoly, ale přesto ví, že svými družstvy nenahradí veškerý obchod a výrobu. Existují sice prapodivní teoretici (Charles Gide), kteří říkají, že snad družstevnictví převezme celé hospodářství do svých rukou, ale skutečné družstevnictví mu odpovídá:„Hlupáku, nemůžeš přece životu prorokovat hotové cesty.“

Ale je jisté, že  opravdu životný směr je ten, kterým kráčí družstevnictví.

* * *

Je jisté, že cesta k budoucnosti spočívá v odstranění jakéhokoliv donucení, ve sjednocení všeho občanstva k uspokojování jeho potřeb v takové obce, které jsou podobny současným družstvům. Každý musí být ve svých přáních svoboden,  Nesmějí být již žádné vynucené oběti ani žádní bozi. Potřeby výroby, obchodu, vzdělání a ekonomiky budou uspokojovány svobodnými sdruženími spotřebitelů a výrobců.

Nyní se to zdá zvláštní a nemožné, ale život míří tímto směrem. Jsme až příliš zdemoralizováni donucením, takže se nemůžeme hned osvobodit, dokonce o tom nedokážeme ani snít. Ale hlavním lidským přáním je přání být volným, být tvůrcem svého života.

Ty překážky, jež se zdají být nepřekonatelné, zmizí současně s donucením. Takové předsudky, jako soukromé vlastnictví, jež je úhelným kamenem buržoazního i socialistického  učení, zhynou, zmizí jako mlha na slunci, až zhyne a zmizí donucení, až zavládne svoboda tvůrčího člověka. Donucení nedokáže soukromé vlastnictví ubránit ani zničit. Za příklad nám opět poslouží Rusko. Tam bylo zničeno nejen vlastnictví nemovitostí, ale dokonce i samotné nemovitosti, avšak význam vlastnictví movitého ještě stoupl. Nikde, v žádné zemi se lidský život nerovná několika librám chleba, jen v Rusku.

Absence donucení musí proniknout vším společenským pořádkem: politickým, ekonomickým, morálním, neboť toliko za této podmínky najde svůj výraz tvořivost  osoby i společenského celku. V tom je naše naděje, v tom je náznak prosvětlení a skutečné směřování života.

Ne hned bude všeho dosaženo. Tvůrčí jedinec nebude vychován hned. Budoucnost náleží člověku-tvůrci, ale ještě mnoho let budou „mrtví pochovávat své mrtvé“. Lidstvo musí ještě  přežít i nelidský útisk, i nemilosrdné revoluce, i povstání. To, co existuje nyní: donucující stát, vlády, přísný zákon, vězení a trest, to vše je důsledkem absence lidské a občanské tvořivosti. To všechno zhyne a odejde ne z donucení, nebude zničeno silou, ale budoucí lidskou tvořivou prací. Neboť pokud bychom silou zničili existující pořádek, absence tvořivosti současné lidské masy by vedla k tomu, že by zítra vznikly ještě horší okovy, vězení a muka. Taková je zkušenost všech minulých i současných revolucí.     

Názory, se kterými tu vystupuji, se zřejmě mnohým z vás zdají být anarchismem. Tuto nálepku je třeba, stejně jako jakoukoliv jinou určitou formu, odmítnout, neboť má již svůj překroucený životní obsah.  Místo úvahy je lepší uvést na vysvětlení tuto ruskou častušku:

Anarchista ukradl
kožíšek tetiččin
ach, k tomu ho snad vedl
Kníže Kropotkin?

Tyto črty měly za cíl ne popsání nějakých skupinových pohledů, nýbrž odhalení oné podstaty bytí, jež existovala od samého počátku lidstva a snažila se o realizaci v různých proudech: helénské kultuře, v křesťanství, humanismu, v demokratickém a socialistickém hnutí, mimo jiné i v anarchismu, dokud všechna tato hnutí neodumřela vinou nehybné formy. V cestě lidské tvořivosti vyrůstaly překážky v podobě formy, toužící po moci.  Lidská duše se vytrhávala z jejich pout, chtěla uspořádat život tak, jak jí přikazovalo vlastní svědomí, chtěla jít za svými vlastními touhami, cítila, že není potřeba „kovat těžká jařma a klást je   na bedra lidská“. A prchala od života, jenž ji znásilňoval, hledala si záchranu.

A jako osvobození zazněly ještě na úsvitu lidstva čarovná, věčně krásná, věčně živá slova Boha obnovení, Boha vzkříšení:

„Poďtež ke mně všickni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám. Vezměte jho mé na se, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí dušem svým.
Jho mé zajisté jestiť rozkošné, a břímě mé lehké.“

Tak již před staletími našla své vyjádření touha zdravé lidské duše jít vlastní cestou k božské tvorbě, odhodit řetězy stesku a utrpení. A nyní národní masy, probuzené k tvorbě, cítí v sobě přítomnost tvůrčí světové duše, a s důvěrou praví: „tvoříce — zničíme“.  

Vilno, 12. května 1921