Jazyková situace v Bělorusku na konci 80. let

V průběhu celého období po druhé světové válce byli obyvatelé Běloruska, tehdejší BSSR, vystaveni silnému rusifikačnímu tlaku, i když oficiálně měl v Běloruské sovětské socialistické republice běloruský jazyk garantován stejné postavení, jako jazyk ruský.

Jak se vyjádřil N. S. Chruščov při své návštěvě Minsku v roce 1959: "Čím dříve budeme mluvit rusky, tím dříve vybudujeme komunismus", sovětská moc považovala za nesmírně důležité, aby občané SSSR ovládali ruský jazyk, a pokud možno aby i národní identita ztratila v jejich očích význam.

Rusifikace byla prováděna pomocí postupného zavádění ruštiny jako jazyku školní výuky, jazyku vydávaných knih a periodik a jazyku masových sdělovacích prostředků. Do roku 1949 bylo 96% novin a knih v Bělorusku tištěno bělorusky. Roku 1955 bylo již více než 30% knižní produkce a 20% novin vydáváno v ruštině. Roku 1960 bylo v běloruštině vydáno již jen 26,5 % celkového počtu knižních titulů, a roku 1970 to bylo 12,3 %. Roku 1946 byla v Minsku běloruština vyučovacím jazykem na 50% středních škol, zatímco roku 1985, v celorepublikovém měřítku, pouze na 23 %6. Z velké části ruskojazyčné bylo i televizní vysílání, jež v Bělorusku započalo r. 1956.

Důležitým faktorem rusifikace byla také migrace z jiných regionů SSSR, jež měla pomoci nahradit těžké ztráty na obyvatelstvu během druhé světové války a dodat pracovní síly rychle se rozvíjejícímu běloruskému průmyslu.

Běloruština byla jen minimálně využívána ve vyšším školství a téměř vůbec jako jazyk komunikace v pracovním procesu. Zůstávala jazykem málo vzdělaného venkovského obyvatelstva, "jazykem kolchozů". Městští lidé se s ní dostávali do styku nanejvýš během své školní docházky při hodinách literatury.

Tak vzpomíná na své vnímání běloruštiny v dětství (70. léta) běloruská socioložka J. Gapova: "V té době jsme měli hodiny běloruštiny (od kterých mohly být děti osvobozeny, pokud rodiče napsali žádost). Děti "osvobozovali" nejčastěji vojáci z povolání (protože se často stěhovali), ale i příslušníci inteligence. Z těch hodin mi zůstal v paměti Mikolka-lokomotiva, udření rolníci – jako v Někrasovově básni „Železnaja doroga“ („polugolodnyj, bol’noj bělorus’“), a pak něco o kolchozech a sovětech (Vasil Bykaŭ a Ŭładzimir Karatkievič své romány teprve psali).

"Byla to nuda a nebylo v tom nic tajemného: ani staré civilizace, ani někdejší sláva, jen cesta k proletářské revoluci, po které jsme kráčeli spolu se starším bratrem. Běloruština na těchto hodinách připomínala jazyk, který zněl z rádia a seznamoval nás se zprávami z polí a plány strany na další pětiletku. (...) Městské děti, jež jinde než na hodinách bělorusky nemluvily, lámaly běloruštinu, jak uměly, a více si vážily angličtiny."

Tento proces přijímala většina obyvatelstva republiku jako neodvratný. Vyvolával obavy v podstatě jen v řadách nepočetné skupiny národní, humanitně zaměřené inteligence, spisovatelů, historiků a etnografů.

Jeden z nejvýznamnějších běloruských spisovatelů 2. pol. 20. století, Vasil Bykaŭ, takto zhodnotil období počátku 80. let ve svých pamětech: „Národní jazyk Bělorusů byl, stejně jako před sto lety, bez úcty pošlapáván na všech úrovních a vytěsňován ruštinou, třebaže to oficiálně nebylo přiznáváno. Oficiálně tomu bylo naopak, vláda prohlašovala, že jazyk vzkvétá, což dávalo falešnou možnost chápat situaci jako jakési nedopatření, které může být napraveno. (...) Běloruskojazyčné školství pomalu upadalo, bylo třeba se pořádně projet po okresech, pokud jste chtěli najít plně běloruskou školu (jako například v Hudzievičích v Hrodněnské oblasti). V Minsku již neexistovala ani jedna. A pokud se běloruštině neučila mladá generace, celá běloruská literatura se stávala zbytečnou. Mluvili jsme o tom, že při takovém tempu rusifikace už za 20-30 let nebude nikdo, kdo by běloruské knihy četl.“

Běloruština – jediný státní jazyk

S aktivizací národního hnutí na konci 80. let byla spojena zvýšená pozornost, věnovaná otázce národního jazyka, který byl chápán jako nezbytná součást národnostní emancipace Bělorusů. Následkem této pozornosti a politické činnosti BNF ( Běloruská lidová fronta), bylo mimo jiné též přijetí zákona "O jazycích Běloruské SSR" Nejvyšším sovětem republiky 26. ledna 1990.

Tímto zákonem byla od 1. září uznána běloruština za úřední jazyk BSSR. Do roku 2000 se měla stát úředním jazykem ve všech státních institucích. Tento dlouhý termín byl považován za nezbytný z toho důvodu, že veliká část státních zaměstnanců běloruštinu neovládala vůbec, či v nedostatečné míře.

Je třeba si uvědomit, že přijetí zákona bylo výsledkem tlaku aktivní většiny na pasivní většinu. V BNF se organizovala především městská inteligence, humanitně orientovaní vzdělanci a mladí lidé. Největší část mluvčích běloruštiny žila na venkově, ale tito občané se do politického a kulturního dění, považovaného za nové běloruské národní obrození, téměř nezapojovali. Abychom si uvědomili rozsah politické podpory tohoto hnutí, uveďme, že roku 1989 měla BNF 40 000 členů a při prezidentských volbách r. 1994 podpořilo jejího kandidáta, Zianona Paźniaka, 13 % zúčastněných voličů.

Jak píše J. Gapova: „Během "antikomunistické" přestavby byl i v Bělorusku jazyk proměněn v národní symbol, a obrození jazyka bylo ztotožněno s obrozením národa. "Hlavními hodnotovými oporami, na kterých stála všechna národní hnutí ve východní a střední Evropě, byly národní jazyk a národní stát", soudil vůdce BNF, Z. Paźniak“

Proto, z hlediska účastníků národního hnutí, i běloruský národ nezbytně potřeboval svůj národní jazyk, byť by to i nebyl většinový jazyk obyvatelstva. A jazykem většiny byla buď ruština, nebo takzvaná „trasianka“, směs ruštiny a běloruštiny s běloruskou fonetikou (obdobný jev můžeme pozorovat na Ukrajině, směs ukrajinštiny a ruštiny se nazývá suržyk). Ještě roku 1997 se v průzkumu, prováděném NISEPD (Nezávislý institut sociálně-ekonomických a politických výzkumů), přihlásilo ke "smíšenému jazyku" 32,5 % dotázaných.

V červnu 1989 byla mimo jiné založena dodnes aktivní Společnost běloruského jazyka Františka Skaryny (Tavarystva bielaruskaj movy im. Franciska Skaryny, zkráceně TBM), jež usiluje o obranu a rozšiřování sféry užívání běloruštiny.

Příznačné pro tehdejší situaci bylo hlasování v Nejvyšším sovětu ohledně zákona o historických národních symbolech (státní znak ve formě jezdce "Pahonia" a bílo-červeno-bílá vlajka), který byl 19. září 1991, už v době státní samostatnosti Běloruska, přijat rozdílem jediného hlasu.

Posílení role běloruského jazyka v nezávislém Bělorusku

Běloruskojazyčné noviny začínaly vycházet celostátně (obnovená Naše Niva, Svaboda), i v regionech, objevovala se dokonce průkopnická periodika, věnující se technickým oborům, například ve Viciebsku začal Ŭladzisłaŭ Jandziuk vydávat „Kamputarnaja prachtyka“.

Často se zdálo, že běloruské knihy i v tomto období vycházejí nikoliv díky státním orgánům, ale spíše jim navzdory. Například čtvrtý svazek sebraných spisů V. Bykava byl odevzdán k sazbě 15. května 1992, avšak schválen k sazbě až za 15 měsíců, 10. října 1993. Podobně sbírka povídek U. Arłova „Piać mužčyn u lesnicoŭcy“ byla odevzdána 3. dubna 1993 a schválena až 14. února 1994.

Od školního roku 1991/1992 se děti v prvních třídách začaly z velké většiny učit bělorusky. V roce 1993 používalo 80% žáků prvních tříd běloruské slabikáře. Učitelům běloruštiny byl o 10 % zvýšen plat. Běloruština začala být užívána i na některých vysokých školách, přičemž už během školního roku 1991 přešly některé pedagogické vysoké školy na běloruštinu jako jediný jazyk.

1. září 1992 přešly nižší třídy středních škol na běloruštinu. Jak soudí běloruský novinář, účastnící se tehdy politické činnosti BNF, S. Navumčyk, „ještě deset let takové praxe, a na začátku 21. století by tu žádný problém přežití běloruštiny prostě neexistoval“.

Jak zmiňuje Siarhiej Zaprudzki, zákon nepočítal s žádnou formou sankcí za narušení vlastních ustanovení. Minská městská rada se dokonce roku 1993 obrátil s žádostí k Nejvyššímu sovětu, aby dovolil sankcionovat neplnění ustanovení jazykového zákona, ale žádost nebyla vyslyšena. V souladu se zákonem byli všichni funkcionáři povinni hovořit bělorusky i rusky, ale ve skutečnosti nebyly prováděny žádné atestace, které by tuto znalost prověřily. Nevznikla ani žádná instituce, jež by dbala na uskutečňování požadavků, v zákoně obsažených. V březnu 1993 se III. sjezd TBM obrátil k předsednictvu Nejvyššího sovětu s žádostí, vytvořit při předsednictvu zvláštní komisi, jež by dbala na provádění jednotné jazykové politiky, ale ani tento návrh nebyl realizován21.

Někteří mladí lidé v daném období cílevědomě přecházeli na běloruštinu v pracovním i každodenním životě. Jejich motivace byla různá a různé byly i výsledky: „Můj známý se nedávno vrátil k ruštině po sedmi letech s vysvětlením, že "to stejně nemá žádný smysl", z čehož vyplývá, že význam pro něj měla ne běloruština sama o sobě, nýbrž společenské změny, které měly následovat.“

Kritické hlasy proti běloruštině jako jedinému státnímu jazyku

Ve skutečnosti bylo praktické provádění nového jazykového zákona velice obtížné. V představách občanů často docházelo ke spojování nové jazykové politiky s ekonomickými reformami a přetrháním hospodářských kontaktů, dříve existujících v rámci SSSR, jež vedly ke značnému snížení životní úrovně obyvatelstva. To někdy vedlo k přímo agresivním postojům vůči změnám, zaváděným ve prospěch běloruštiny.

Zákon ve prospěch běloruštiny se brzy stal předmětem kritiky ze strany jak liberálních politiků, tak Bělorusů, orientovaných na ruský jazyk a běloruské ruské menšiny. Jejich zájmy zastupovala od roku 1992 strana Slovanská pospolitost „Bílá Rus“ (Slavjanskij sobor "Bělaja Rus’"), která ve svém programu, schváleném v prosinci 1993, označovala běloruštinu pouze jako "regionální" jazyk, součást ruštiny.

Od roku 1992 zněly v Nejvyšším sovětu výzvy k udělení postavení druhého státního jazyka ruštině. Jako první s ní příznačně vystoupili v prosinci 1992 poslanci, zastupující v Nejvyšším sovětu veteránské organizace.

V průběhu let 1990-94 bylo zákonné postavení běloruštiny jako úředního jazyka nejednou kritizováno i nově vzniklými liberálními stranami, obzvláště Hnutím za demokratické reformy (Dviženije za děmokratičeskije reformy, zkráceně DDR), které obviňovalo nacionálně-demokratickou BNF z rozdmýchávání národnostní nesnášenlivosti a zákon o jazycích za odporující lidským právům. Na jaře 1993 vypracovali členové této strany návrh zákona „O jazycích v Bělorusku“, který dával status státního jazyka běloruštině i ruštině.

Polovina 90. let – konec výsadního postavení běloruštiny

V březnu 1994 byla přijatá nová běloruská ústava, která sice přejímala „Zákon o jazyku“ téměř v původním znění, ale s důležitou výhradou, že „ruský jazyk je svobodně používán ve styku mezi národy Běloruska“. Mimo to, článek č. 50 ústavy zmiňoval ústavně zaručenou svobodu rodičů vybírat jazyk, ve kterém budou vychovávány a vzdělávány jejich děti.

Celková společenská atmosféra se zásadně změnila v červenci 1994, kdy nastoupil do prezidentského úřadu A. Łukašenka. Již jeho předvolební program obsahoval zmínku o tom, že bude vystupovat za to, aby se ruštině dostalo postavení druhého státního jazyka.

Na jaře 1995 vystoupil prezident s iniciativou provést referendum, jež by se mimo jiné týkalo přiznání ruštině postavení státního jazyka. Jako takové odporovalo běloruské ústavě, která zakazovala, aby se ve všelidovém hlasování rozhodovalo o „národních hodnotách“. Již v říjnu 1994 byl podobný návrh zamítnut Centrální volební komisí. Nejvyšší sovět v březnu 1995 zamítl tři ze čtyř navrhovaných bodů referenda, včetně toho, který se týkal jazykové otázky. Referendum mělo tedy být provedeno i bez povolení ze strany Nejvyššího sovětu, což vedlo k tomu, že několik desítek poslanců vyhlásilo hladovku. 12. dubna zasáhly proti hladovějícím poslancům vojáci. 13. dubna zbytek poslanců zákon o referendu přijal.

Referendum, které rozhodlo o změně státních symbolů, přiznání ruštině postavení státního jazyka, ekonomické integraci s Ruskem a pravomoci prezidenta rozpouštět parlament bylo provedeno 14. května 1995.

Otázka, týkající se jazyka, zněla takto: „Souhlasíte s udělením ruštině rovného postavení s běloruštinou?“. Podle oficiálních údajů se referenda zůčastnilo 64,8 % občanů. 88,3 % z nich, čili 53,9 % všech oprávněných voličů, s prvním bodem referenda souhlasilo. Pravdou je, že v průběhu hlasování bylo pozorováno mnoho přestupků.

Ti Bělorusové, pro které běloruština představovala skutečnou hodnotu a kteří se ztotožňovali s národním obrozením, přijali tuto skutečnost velmi emotivně: „To byl skutečný obrat. Obrat opačným směrem, než byl směr národního Obrození, pro který byl 14. květen 1995 dnem katastrofy. Právě toho dne skončila poslední vlna Obrození“.

Brzy po ohlášení výsledků referenda byla pozastavena platnost některých zákonů, které posilovaly postavení běloruštiny v životě společnosti. Zkouška z běloruštiny, jež byla do té doby součástí přijímacích zkoušek na vysoké školy, byla doplněna zkouškou z ruštiny, přičemž uchazeči o studium si měli vybrat jen jednu ze zkoušek. Rodiče dětí, kteří dobře pochopili, kam směřuje vývoj, byli povzbuzováni, aby si vybírali jazyk, ve kterém bude vzděláváno jejich dítě, a to i za cenu toho, že to povede ke vzniku smíšených bělorusko-ruských škol.

Ve školním roce 1995/1996 se začalo v ruštině učit 62 % prvňáků ( v minulém roce, 1994/1995, 25 %) a v běloruštině 38 % (v minulém roce 75 %). V následujícím roce se počet prvňáku, kteří se učili v běloruštině, snížil na 32 %.

Někteří autoři poukazují na to, že neúspěch politiky bělorusizace byl zapříčiněn její přílišnou radikálností a bezohledností vůči ruskojazyčným Bělorusům. Jak píše běloruský novinář J. Drakachrust: „Sám jeho ( Łukašenky) příchod byl v jistém smyslu (s mnoha výhradami) revanšem za bělorusizaci počátku 90. let, která zase byla revanšem za komunistickou jazykovou politiku. Je možné předpovědět, že pravděpodobným výsledkem dalšího (subjektivně zcela odůvodněného), běloruskojazyčného revanše po Łukašenkovi bude ne triumf běloruskosti, ale protirevanš, nové vydání referenda r. 1995.“

Literatura

V. Bykaŭ, Doŭhaja daroha dadomu. Kniha ŭspaminaŭ. Minsk 2004

J. Miranovič, Najnoŭšaja historyja Biełarusi, Sankt Petěrburg, 2003

H. Sahanovič , Z. Šybieka, Dějiny Běloruska, Praha 2006

J. Drakachrust, Ženeŭskaja kanvencyja dla vajny kulturaŭ, (In Arche č. 3, Minsk 2004) http://arche.bymedia.net/2004-3/drakachrust304.htm

J. Gapova, O političeskoj ekonomii "nacionalnogo jazyka" v Bělarusi (publikováno r. 2005 v časopise Ab imperio),
http://www.belintellectuals.com/discussions/?id=108

http://belintellectuals.eu/discussions/?id=134

S. Navumčyk, Siem hadoŭ Adradžeńnia: Fragmenty najnoŭšaj biełaruskaj historyi (1988–1995), (In Arche č. 3, Minsk 2006),
http://arche.bymedia.net/2006-3/navumcyk306.htm

S. Zaprudzki, Moŭnaja palityka ŭ Biełarusi ŭ 1990-ja hady, (In Arche č. 1, Minsk 2002)
http://arche.bymedia.net/2002-1/zapr102.html