CESTA DLOUHÁ 20 KROKŮ

V květnu r. 2006 vyšla v českém nakladatelství Větrné mlýny sbírka povídek běloruských autorů

---

O této události a také vůbec o běloruské literatuře v Česku jsme mluvili s pány Markem Sečkařem a Petrem Minaříkem. Pánové Marek a Petr přijeli v březnu na několik dnů do Minsku. Ze svého velice nabitého kulturního programu věnovali pár chvil rozhovoru pro náš časopis. Rozhovor probíhal v autobusu cestou do Minsku během zájezdu po historických místech Běloruska.

---

Vážení pánové Petře a Marku, na začátku našeho rozhovoru chci položit dost tradiční novinářskou otázku. Jste poprvé v Bělorusku a v Minsku - jaký je váš první dojem z naší země?

Marek: — Já už jsem v Bělorusku a v Minsku kdysi byl, před osmi lety, jenom na velmi krátkou dobu. To byl tranzit. Jel jsem do Moskvy a strávil jsem v Minsku jeden den. Toto je můj první pobyt na více dní. Co se týče mých dojmů... jsou nadmíru smíšené... na Bělorusku je vidět, že to je země, která má... velký potenciál, ale zůstává nevyužitý. Je to pro mne země nesmírně zajímavá. A vůbec rád cestuju, rád vidím nové země, rád se poznávám s novými lidmi. Takže je to pro mne obrovské obohacování. A v tomto smyslu zcela naplňuje moje očekávání. Jsem moc rád v Bělorusku a moc rád v Bělorusku vidím a poznávám.

Petr: — Já jsem v Bělorusku také poprvé, takže ty moje dojmy jsou také první... a nejsem člověk, který může soudit Bělorusko, spíš Minsk. Ale ty dojmy jsou více špatné než dobré. Mně se třeba Minsk jako město vlastně docela líbí, protože mám rád jeho industriální architekturu, a ta stalinská architektura... mně to nevadí. A vlastně se v tom cítím docela dobře. U nás je celá Ostrava taky taková a asi je to někdy lepší. Třeba tyhle města jsou skutečnější než Český Krumlov, který je na mne moc malebný, moc hezký, nebo Hluboká... Na druhou stranu ta atmosféra v těch lidech, co je cítit teď mezi lidma, nebo politika mezi věcma - to se mi vůbec nelíbí. Jediný vlastně dobrý dojem, co jsem měl, byl na filozofické fakultě. Jako u nás na filozofické fakultě v Brně. Tam jsem rozdíl neviděl, ale takhle v metru nebo na ulici... To ale může být dojem, já nejsem odborník na Minsk, ani na Bělorusko... Přesto první dojmy spíš jako by špatné, ovšem jako by z atmosféry celkově. Jinak říkám, to město mně nevadí, že je to takové, jaké to je, jen ta politika, ten systém, ta atmosféra mně připadá docela špatná... Ale jsem tady čtyři dny...

Pane Petře, chtěla bych se Vás zeptat na novou antologii běloruské prózy “Cesta dlouhá 20 kroků”, která bude vydána za měsíc v Brně. Vím, že je to knížka povídek od běloruských autorů, a prosím vás, abyste o ní a o kritériích výběru autorů povídek pověděl více.

— Tu knížku bude vydávat naše nakladatelství “Větrné mlýny”, ale ta otázka je možná trošičku vedle, protože editorem té knížky je Siarhiej Smatryčenka. Takže je škoda plýtvat slovy na mne, jako vydavatele, on tu knížku připravil, já jenom vydám.

Ale jak vás to napadlo?

To byl ale nápad... No, je to jakoby taková nějaká koncepce, že naše nakladatelství vydává knížky, různé antologie, vlastně překlady povídkových textů a jak už tak bývá... Tak byla taková náhoda, že žena mého kolegy se znala s Julijí a Julija se zná se Siarhiejem (nebo lépe řečeno se svým mužem). Potom jel do Brna a pak jsme vypili pár piv a z toho vznikla taková nálada, že vydáme antologii běloruských povídek. Řekli mi, že to je zítra, ale to trvalo tři roky. Ale ta knížka má zhruba za měsíc vyjít... A jak vznikl ten výběr povídek, tak to vám řekne Siarhiej líp, protože jsem ten výběr nedělal.

A proč jste se rozhodli vybrat malé formy prózy, ne román nebo poezii?

My poezii moc nevydáváme. Jednak cítím, že vydat výběr běloruské poezie, když poezii vydáváme málo, už by bylo vyloženě... na hranici.Bylo by to skoro škoda, protože běloruská literatura je v Česku neznámá. Já myslím, že povídka je ideální tvar, protože tou můžete představit větší spektrum než jedním románem, jednou básnickou sbírkou. Získáte větší publikum, než byste získali antologií poezie, protože v Čechách se poezie nečte už téměř vůbec. To je na úrovni koníčka. Takže u povídek je šance, že můžou vzbudit zájem o běloruskou literaturu. A pak už třeba nakladatelství připravují další projekty.

Pane Marku, o které budoucí projekty jde?

— No tak je na vahách, je zkrátka možnost vydat Bykavovy paměti. Zatím tu knížku ani nemáme, nedomluvili jsme se s překladatelem, že by to vzal. Je to perspektiva příštích dvou let.

Kdo ty texty překládal?

Petr: — Byli to jak lidé z Běloruska, tak i z Česka, ale většinou to dělali běloruští bohemisté,.

Jaký je náklad knížky a kde ji plánujete distribuovat?

— Náklad bude zhruba 800 nebo 1000 kusů. To ještě nevíme. A prodávat se to bude běžně v knihkupecké síti, v knihkupectvích ČR. A kdo to bude číst? No, dělníci z továren to asi nebudou, spíš to budou takoví lidé, co rádi čtou a zrovna třeba mají chuť na... chtějí si dát něco pro ně exotičtějšího... kteří jsou unavení z Francie, Španělska nebo Norska, a tak si dají Bělorusko... A nebo to budou lidé, kteří se zajímají cíleně a to znamená, že studují ruštinu, ukrajinštinu nebo běloruštinu, a tak po tom sáhnou takhle jakoby přirozeně. A nebo to budou lidé, kteří chodí po knihkupectví, otevřou na padesáté třetí straně knihu a tam přečtou větu a bude se jim líbit, a tak knížku koupí. Ale samozřejmě definovat čtenáře...to bude člověk, který umí číst, kterého to baví a má možnost to koupit.

Pánové Marku a Petře, následující otázka je pro vás oba. Jak dobře nebo špatně znají vůbec Češi běloruskou literaturu?

Marek: — Myslím si, že ji znají velice špatně. Proč? Protože nevychází překlady v podstatě žádné. Já pro vás nemám statistiku, jak to bylo v minulosti, ale teď nevychází vůbec nic. Běloruští filologové mi řekli, že nejsou přeložení žádní běloruští klasikové, také se nepřekládají žádní současní autoři. Je jenom pár takových výjimek. Třeba v měsíčníku “Host” (kde pracuji jako redaktor) jsme měli před několika... myslím dvěma lety takový tematický blok o současné běloruské literatuře. Redigoval, připravoval to Siarhiej. Tam se objevilo několik povídek současných autorů a hlavně studie o současné běloruské literatuře, o jejím vývoji, postavení, čím je v Bělorusku atd. To je myslím jedna z mála věcí. Ještě, pokud vím, studentský časopis “Babylon” také někdy připravil číslo věnované běloruské literatuře. Teď díky tomu, že tady je Siarhiej, tak se k nám běloruská literatura jaksi pomalu dostává.

Děkuji. Chtěla bych se zeptat pana Petra na měsíc běloruského autorského čtení. Je to pravda, že se plánuje příprava měsíce běloruského autorského čtení? Ale prosím zpočátku řeknete několik slov o festivalu vůbec...

Petr: — To je takový festival, který existuje v České Republice šest let, teď to bude sedmý ročník. A ten festival se vyvinul do té podoby, že každý den čte během července vždycky jeden autor,respektive tři autoři denně, takže dohromady je to 93 autorů. A z těch 93 autorů každý den jeden ze zahraničí. Pak se to ale vyvinulo jakoby v národní festival. V letošním roce by měli být spisovatelé a spisovatelky z Berlína a příští rok se uvažuje, že by to byli běloruští spisovatelé. Je to taková idea. Byli bychom rádi, kdyby to tak bylo. Jsem zvědavý na to, jestli to tak bude...

Je ten festival pro mladé spisovatele nebo pro starší generaci autorů?

— Na festivalu jsou vlastně představené různé generace a žánry: básníci, prozaici atd. a díky tomu množství můžeme sestavit velmi pestrou nabídku. To jsou autoři, kteří debutují novou knížkou, a tak ji tam budou číst. Až po autory, kteří jsou starší, slavnější a známější. Je to vícegenerační. To je festival pro básníky, dramatiky, spisovatele, prozaiky — pro všechny. To je mezinárodní festival a snažíme se, aby to bylo pestřejší. Jsou tam mladí, staří, střední.

Kdo čte texty během festivalu? Sami autoři? A ve kterém jazyce se celý festival koná?

— Ano, to je právě autorské, scénické čtení. Nejsou tam herci. To čtou autoři sami, to znamená, že celý festival probíhá velmi komorně. Někdo přijde s kytarou, ale často prostě autoři mají knížku a čtou svoje texty. Asi by se do té doby nenaučili běloruští autoři česky a festival “Měsíc autorského čtení” ještě není tak známý. Takže běloruští spisovatelé by četli bělorusky. Technicky by to bylo tak, že by to bylo přes počítač, jako by monitorem. Aby to bylo možné číst. Jestli jeden bude číst a druhý překládat, bude to strašně dlouhé a nudné. Takže s titulky. To je plán.

Prosím vás, řekněte pár slov o současné české literatuře.

Petr: Na začátku 90. let byl takový ten hlad, pochopitelný, po těch zakázaných autorech, takže vycházeli právě ti autoři a většinou se ukázalo, že ta literatura nebyla tak strašně dobrá, jak se očekávalo, to bylo takové první zklamání. A druhé potom bylo jakoby částečně způsobeno tím, že se čekalo na autora, na spisovatele té generace atd. Ale samozřejmě se objevovala nějaká jména. Tak se nedá říct, že tam nebylo nic. Já mám pocit, možná trošičku subjektivní, že v tuhle chvíli se objevují jména jako Jan Balabán, Hájíček, Miloš Urban - ten už delší dobu na scéně, Balabán taky samozřejmě, ale teď jakoby dozrává nebo dostává se do širšího povědomí.Stává se unikátní, že mladí autoři získávají státní ceny, které se předtím opravdu dávali za zásluhy, dostávali je lidé, kteří něco udělali a teď už vyhrávají mladí autoři za svá díla ty ceny... Takže souhlasím, že se to zlepšuje. Marek: − Dá se říct, že proti 90. letům, kdy v české literatuře kralovala poezie, tak teď je to próza - poezie ustoupila úplně do pozadí. Ve srovnání se Slovenskem, kde dominuje spíš povídka, u nás to je román. Ten Balabán je hlavně povídkář, ale objevuje se pár autorů, kteří jsou schopní napsat poměrně slušnou prózu i větších rozměrů – Hájíček. Nebo znáte Viewegha? To je jakoby lehčí autor, hodně populární, hodně čtený...

Máte oblíbeného autora? A proč ho máte rád?

— Nejsem bohemista, spíš jsem se zabýval románskými a germánskými literaturami, takže autoři, kteří mě oslovovali ve věku, kdy člověk je nejvíc oslovitelný, byli především z těchto oblastí. Pro mne je to asi Thomas Mann, německý autor. A proč? No, nevím. Protože se mi to líbí, že nějak mluví s mou duší, je to jazyk, který úžasně souzní s mým myšlením, mým viděním světa.

Pane Petře, a co čtete nejraději Vy?

— Thomasa Manna mám rád (usmívá se). Z těch současných autorů mám rád Viewegha, některé jeho věci... Má takový přívlastek, že je moc komerční, ale já myslím, že umí psát. Vím, že když někdo třeba letí do Ameriky nebo má někam vzít nějakou knížku, která je ostrá a o současném Česku, tak je to Viewegh. Ten Balabán v cizině, nebo pokud někdo z Čech není bohemista, tak moc úplně neřekne...

Marek: − Co rád čtu? Jako člověk, který se zabývá literaturou od rána do večera a je to jeho práce, že dělám v tom časopise a překládám knížky, tak už pro mne literatura hraje trochu jinou roli než třeba v dobách, kdy skutečně čtení bylo jakýmsi požitkem... Je to zkrátka práce a trávím tím pracovní čas. Ve volném čase spíš odcházím k jiným aktivitám.

Petr: − Já mám doporučení pro bohemisty v Bělorusku. Je to Rudolf Sloboda, slovenský prozaik. Je málo známý na Slovensku, ale podle mne jeho román „Rozum“ je vynikající...

Mimochodem, pane Petře, vím, že nakladatelství “Větrné mlýny” vydává kromě knížek také literární kritiku a scénáře. Máte v plánu vydat také scénáře běloruských divadelních her?

— Je to možné, ale já vůbec netuším, jaké je běloruské divadlo. Nemám o tom ponětí... Ale je to dobrý nápad.

Děkuji vám moc za zajímavý rozhovor.

25. března 2006

Taciana Kupryjančyk.

---

<<<ČÁRKY DO PORTRÉTU

Marek Sečkář pracuje v Brně jako redaktor časopisu “Host” a recenzuje svetovou literaturu. Host je měsíčník pro literaturu a čtenaře. Pravidelně v něm publikují nejvýznamnější osobnosti české literatury a kultury jako např. Michal Ajvaz, Jan Balabán, Václav Bělohradský, Petr. A. Bílek, Petr Borkovec, Eugen Brikcius, Ota Filip a další.

* * *

— Jaké jsou mé koníčky? Četba. Nemohu moc rozdělit práci a koníčky. Nemám domací zviřata. Divám se na zvířata venku, ale nějak nemám potřebu chovat svého psa nebo kočku doma. Mám také zájem o výtvarný umění. Maloval jsem (olejem a akrylem) spíš lidi, ale nereálné, deformované. Rád poslouchám hudbu. Když mám chut’, tak poslouchám klasiku i metal. Auto nemám, ale mám kolo: to je lepší pro zdraví.

Petr Minařík je šefredaktorem nakladatelství “Větrné mlýny”, které vzniklo v roce 1995 v Brně a od počátku své působnosti se zabývá zejména vydáváním divadelní literatury a take poezie. Další publikační činnost Větrných mlýnů probíhá mimo edice. Pozornost věnují především povídkové tvorbě zahraničních autorům, včetně Běloruska.

* * *

Pan Petr prosil napsat, že je “bez koníčků”, protože žádný klasický koníček (jako sbírat známky nebo něco takového) nemá.

— Formálně je mým koníčkem četba, ale koníček to asi není. Domací zviřata také nemám. Když jsem byl malý dítě, tak mi babička koupila křečka. Bydleli jsme ve třetím poschodí a ten křeček vypadl z okna. Tak to byla má jediná traumatická zkušenost a od té doby nechovám doma žadná zviřata... Přirodu rád nemám, protože se mi líbí místa s lidmi: kavárny atd. a do přírody nejedu, pokud nemusím. Auto mám v nakladatelství, ale neumím ho řídit... Co tam ještě bylo?

— Hudba, jídlo...

— Jídlo mám rád (usmívá se — pozn. autora), jím každý den. A nejraději si dávám řízek. Česká kuchyně je obvykle těžká... běloruska kuchyně mi opravdu moc zachutnala. V Bělorusku je výborná polévka s okurkami (se nazývá “rassolnik”), v bufetu jí mají výbornou.

---

Celý text je s laskavým dovolením převzat z časopisu minských bohemistů Okolo