Úvod

Dnešní Bělorusko, v němž vládne režim v čele s prezidentem Aleksandrem Lukašenkem, bývá označováno za poslední diktaturu v Evropě.

Bělorusko získalo nezávislost na Sovětském svazu v roce 1991. V kampani před prezidentskými volbami v roce 1994 Lukašenko využil frustrace obyvatelstva z probíhající transformace (Bělorusko bylo poslední zemí bývalého SSSR, která zahájila reformy) a volby drtivě vyhrál. Po jeho vítězství a zejména po ústavních změnách v roce 1996, díky nimž de facto získal neomezenou moc, tak bylo Bělorusko nasměrováno na cestu k autoritativnímu režimu.

Tato práce si klade za cíl analyzovat stav společnosti v Bělorusku a dopady působení vládnoucího režimu na ni. V této práci se budeme zabývat vývojem sféry občanských iniciativ a odborových svazů. Stranou nezůstanou ani provládní organizace. Dále zde bude zahrnuta charakteristika situace běloruských médií a také užívání běloruského jazyka, které je poznamenáno Lukašenkovou politikou rusifikace v rámci přibližování se Rusku. Na závěr na základě uvedených faktů bude provedena klasifikace běloruského vládnoucího režimu.

Občanská společnost

Ono rozštěpení, tak typické pro celou běloruskou společnost, je velmi patrné ve sféře nevládních organizací a občanských iniciativ. Na jedné straně opravdu existují organizace nevládní, které sdružují převážně mladé aktivisty, na straně druhé existují organizace polostátní, jejichž jediným úkolem je vytvářet iluzi masové podpory režimu. Tato jejich deklarovaná funkce však brzy fakticky selhala a jejich činnost se tak zredukovala na přípravu kádrů pro státní správu.(Viz Kubát, M. a kol. (2004): s. 56)

S tím, jak Bělorusko v průběhu devadesátých let směřovalo k autoritatismu, se stávalo pro zdejší nevládní organizace stále obtížnější plnit své funkce.

Rozložení sil v exekutivě spolu se snahami běloruského prezidenta nastolit autoritativní systém postupně způsobovaly politizaci občanské společnosti. Mnoho jejích subjektů se stavělo na stranu opozice.

Následkem politizace nevládních organizací úřady začaly podnikat příslušné kroky k oslabení občanské společnosti. Roku 1999 vláda přistoupla k opatření, v jehož rámci byla vyžadována opětovná registrace všech nevládních organizací, čímž zamýšlela postihnout především ta nejvlivnější prodemokratická sdružení. Celkově 1 537 sdružení, tedy 63,2% z jejich stávajícího množství, zažádalo o opětovnou registraci. Pouze 1 326 z nich bylo znovu registrováno, přičemž některým velkým a vlivným organizacím byla registrace odepřena a tyto tak přišly o svou „legální entitu“ ( Viz Pejda, M. (eds., 2007): s. 6) .

Vláda rovněž přistoupila ke krokům, jež měly omezit financování těchto organizací ze zahraničí. V roce 2001 prezident vydal dekret, který zakazoval přijímat zahraniční dary přímo. Za tímto účelem byl zřízen speciální státní úřad pro příjem a rozdělování humanitární pomoci.

Co se týče neregistrovaných nevládních uskupení, ta s úřady příliš velké problémy neměla, byť byl vládou uveden do platnosti zákon postihující členství v těchto organizacích.

V roce 2001 se nevládní organizace aktivně zapojily do prezidentských voleb. Mnohé z nich vystupovaly v opozici proti dosavadnímu prezidentovi Lukašenkovi a staly se rovnocenným partnerem opozičních politických stran. V kampani se zaměřily především na tyto cíle – ustavit síť nezávislých pozorovatelů voleb, přimět co nejvíce voličů (především mladých) dostavit se k volebním urnám prostřednictvím mobilizační kampaně „Vybiraj!“ a provádět negativní kampaně vůči Aleksandrovi Lukašenkovi. Navzdory všem snahám prodemokratických nevládních organizací a dalších opozičních skupin zmobilizovat voliče proti Lukašenkovi nakonec tyto skupiny nedosáhly svého kýženého cíle, jímž byly demokratické změny v Bělorusku, a Lukašenko byl zvolen do dalšího funkčního období.

Během let 2003-2005 podnikla vláda další významné kroky v potírání prodemokratických občanských sdružení. Roku 2005 byl uveden do platnosti nový zákon týkající se nové registrace charitativních sdružení, který nařizoval nevládním organizacím upravit stanovy a jejich novou podobu zaregistrovat na ministerstvu spravedlnosti. Vláda dále vydala opatření limitující sdružení v možnostech čerpání ze státních fondů a účelů jejich využití a také zavedla restrikce na podporu ze strany občanských iniciativ z OSN a Evropské unie. Na konci roku 2005 potom začalo být dle zákona kriminalizováno členství v neregistrovaných nevládních organizacích (Viz Pejda, M. (eds., 2007): s. 7) .

Po vlně represí v letech 2003-2005 bylo nabíledni, že občanská společnost již ve svém působení nebude mít takovou volnost, jaké požívala během kampaně prezidentských voleb 2001. V kampani následujících voleb prezidenta roku 2006 byla reprezentována slabou sítí nejrůznějších organizací a iniciativ rozdělenou dle politické orientace a částečně depolitizovanou následkem perzekucí.

Během let 2003-2005 se tak v Bělorusku začal v plné míře formovat nový model občanských iniciativ charakterizovaný jejich přechodem z legálních aktivit do ilegality.

Odborové organizace

Podle oficiálních údajů bylo v Bělorusku v roce 2001 registrováno 54 odborových organizací. Největším odborovým svazem je Běloruská federace odborů, která sdružuje cca 4,5 mil. členů. Zde je ovšem třeba poznamenat, že tato základna je pouze nominální, jelikož v Bělorusku přetrvává starý sovětský systém přihlašování pracovníků do odborové organizace při nástupu do zaměstnání ( Viz Kubát, M. a kol. (2004): s. 56).

Jestliže začátkem let devadesátých se odbory zpravidla distancovaly od politického dění, došlo v průběhu této dekády k jejich výrazné politizaci.

Po zvolení Lukašenka prezidentem v roce 1994 začalo docházet k omezování práv odborových organizací. Proti nenásilným demonstracím pracujících byly nasazovány policejní i armádní složky. V roce 1995 speciální jednotky policie ukončily stávku pracovníků minského metra, kteří protestovali proti nerespektování kolektivní smlouvy. Předáci stávky byli zatčeni a odsouzeni k odnětí svobody. V témže roce se Lukašenko neúspěšně pokusil dostat Běloruskou federaci odborů pod vládní kontrolu. Vláda postupně uvedla do praxe sérii zákonů zakazující stávky a demonstrace.

Vládnoucí režim se dále zaměřil proti odborovým organizacím přidruženým k Běloruskému kongresu demokratických odborů. Jejich předáci však nebyli schopni čelit silnějším odporem a díky soustavnému pronásledování všechny příslušné organizace, kromě Nezávislého svazu horníků (NPG), zaznamenávaly dramatický pokles svých členů. NPG se sloučil spolu se svazy podniků chemického průmyslu do organizace Běloruský nezávislý odborový svaz. Úřady zasahovaly do jeho odborových konferencí s cílem vypudit kritické odborové předáky Hančaryka, Buchvostauje, Fiadyniče a Jarašuka. Ovšem členové svazu stáli za svými představiteli( Viz Pejda, M. (eds., 2007): s. 21).

V posledních letech se projevovala úzká spolupráce odborů s politickými stranami. Odborové svazy vznášejí kromě klasických sociálních požadavků rovněž požadavky politické, tj. především na demokratizaci politického uspořádání a konání svobodných voleb.

V roce 2001 byl zvolen jako společný kandidát opozice do prezidentských voleb odborový předák Uladzimir Harančyk( Viz Kubát, M. a kol. (2004): s. 56). Ten však boj s Lukašenkem prohrál ve volbách, které byly mnohými zahraničními organizacemi označeny jako zfalšované.

Po těchto volbách úřady zahájily rozsáhlé kontroly hospodaření odborových svazů a Ústavní soud začal přezkoumávat zákonnost způsobu vybírání členských příspěvků. Ty byly vybírány z mezd pracovníků. Tzv. „Opatření k ochraně práv členů odborových svazů“ ze dne 14. prosince 2001 však tomuto způsobu vybírání příspěvků zamezilo, čímž režim uštědřil odborovým organizacím další těžkou ránu( Viz Pejda, M. (eds., 2007): s. 22).

Odborová organizace pracovníků státní správy iniciovala výměnu vedení Běloruské federace odborů z důvodů zatahování odborů do politiky a do roku 2004 získala vláda většinu odborových svazů pod svoji kontrolu.

Jedinou významnější odborovou organizací, jež zůstala na vládě nezávislá, je Běloruský nezávislý odborový svaz čítající 7 000 – 8 000 členů( Viz Pejda, M. (eds., 2007): s. 23).

Provládní sdružení

V Bělorusku je mnoho organizací, které o sobě tvrdí, že jsou nevládními, ovšem ve skutečnosti mnohé z nich jsou podporovány vládními institucemi a plní svoji specifickou politickou úlohu. Vládou podporovaná sdružení jsou oproti těm ostatním v nesrovnatelně výhodnějším postavení. Od vládních institucí se jim dostává bohaté finanční i další podpory. Členům těchto organizací pak bývá velmi často nabízeno zaměstnání ve státní správě.

Mezi provládní běloruské organizace se řadí například Národní svaz mládeže Běloruska, Běloruská národní pionýrská organizace, Výbor mládežnických organizací Běloruska, spolek „Honar“, Běloruská asociace mladých hasičů či Svaz spisovatelů Běloruska.

Většina těchto vládou podporovaných uskupení byla založena původně jako nezávislá, ovšem postupem času začaly s vládou úzce spolupracovat a podporovat ji, a to jednak z důvodů existenčních, ale také z důvodů dosažení určitých politických či společenských zvýhodnění. Zde bych mohl zmínit kupříkladu Běloruskou asociaci podnikatelů či Běloruskou federaci odborových svazů. Vláda rovněž úmyslně rozštěpila a dostala pod svoji kontrolu i taková hnutí, jako je třeba Svaz Poláků v Bělorusku( Viz Pejda, M. (eds., 2007): s. 16-170.

Sdělovací prostředky

Většina běloruských sdělovacích prostředků je státních. Celostátní tisk, televize, rozhlas jsou podřízeny přímo správě prezidentského úřadu. Regionální média potom náleží místní administrativě( Viz Kubát, M. a kol. (2004): s. 57).

Přestože běloruská ústava zakazuje cenzuru médií, praxe jednoznačně potvrzuje restriktivní povahu běloruského práva v této oblasti( Viz Pejda, M. (eds., 2007): s. 59). Kontrolní orgány Ministerstvo informací a státní Výbor pro tisk vykonávají v podstatě cenzorskou činnost. Jejich působení je definováno na základě Zákona o ochraně cti a důstojnosti veřejných osob a Zákona o veřejných sdělovacích prostředcích.

Následkem zmíněného Zákona o ochraně cti a důstojnosti veřejných osob je v zemi trestná urážka jejích představitelů, přičemž příslušný zákon je zneužíván k soudnímu stíhání nepohodlných novinářů. Roku 2002 takto byli odsouzeni tři nezávislí novináři k trestům odnětí svobody a nucených prací.

Zákon o veřejných sdělovacích prostředcích mimo jiné zavedl institut tzv. oficiálních napomenutí, jejichž opakované udělování se může stát důvodem pro odebrání licence daného média, tedy pro jeho zrušení. Tímto způsobem již byla zrušena řada periodik – například nejvlivnější opoziční noviny Svaboda nebo regionální noviny Pahonia.

Další noviny jsou opakovaně postihovány restriktivní politikou běloruských institucí. Například Státním distribučním monopolem bývá odmítána jejich distribuce nebo po nich bývají požadovány vysoké poplatky ze strany státních tiskáren. Poměrně často dochází k namátkovým kontrolám jejich hospodaření a prohlídkám kanceláří. Byl rovněž zaveden zákaz inzerce státních podniků v nezávislých tiskovinách. O úplnou likvidaci nezávislých sdělovacích prostředků ovšem tamní režim neusiluje, a to jelikož jejich vliv na společnost je jen minimální( Viz Kubát, M. a kol. (2004): s. 57-58).

Významným prvkem, co se mediální oblasti v Bělorusku týče, jsou ruská média, především televize a rozhlas, které lze naladit v podstatě na celém území státu. Ruské sdělovací prostředky jsou oproti těm běloruským mnohem otevřenější a kritičtější a v případě, že jejich vysílání má z ohledu režimu nevhodný obsah, běloruské úřady je přerušují. Ruští novináři se navíc v Bělorusku nacházejí pod stejným dohledem a tlakem, jako tomu je u novinářů běloruských.

Užívání běloruského jazyka

Prezident Lukašenko v rámci politiky přibližování se k Rusku začal podnikat kroky k postupnému omezování užívání běloruského jazyka ve prospěch jazyka ruského.

V roce 1999 v Bělorusku proběhlo sčítání lidu, v němž byli obyvatelé mimo jiné dotazováni na to, jakým jazykem mluví doma. Úřady zodpovědné za ideologii a kulturu ve státě chtěly tímto způsobem dokázat oprávněnost Lukašenovy politiky sovětizace a rusifikace. Odpověďmi respondentů pak musely být notně zklamány, neboť 75% obyvatel Běloruska uvedlo jako svůj mateřský jazyk Běloruštinu. Navíc 37% z celkového počtu odpovědělo, že běloruský jazyk běžně užívá doma. Mnoho sociologů interpretovalo vysoký percentuální podíl těch, kteří Běloruštinu užívají k mluvě, jako určitou formu prostestu ( Viz Pejda, M. (eds., 2007): s. 52).

Zatímco v roce 1995 bylo kolem 70% žáků základních škol vyučováno v běloruském jazyce, v roce 2006 jejich podíl poklesl na 23,3%. Vůbec nejmenší množství žáků vyučovaných v Běloruštině je v hlavním městě Minsku. Malý podíl vyučovaných v běloruském jazyce vykazují též regiony Homiel a Mahilou, přičemž v Mahilou dokonce neexistuje jediná třída vyučující výhradně v tomto jazyce( Viz Pejda, M. (eds., 2007): s. 76).

Závěr

V této práci byla provedena analýza stavu současné běloruské společnosti, jejíž vývoj jednoznačně odpovídá vývoji společností v zemích s autoritativním režimem.

Nevládním organizacím a nezávislým občanským iniciativám vystupujícím proti vládnoucímu režimu, je tamními úřady soustavně ztěžována činnost a jejich členové jsou pronásledováni. Totéž platí i o odborových svazech – režimu nebyla po chuti jejich politizace, a tak se z převážné části dostaly pod vládní kontrolu. Naopak organizace podporující režim prezidenta Lukašenka požívají signifikantních zvýhodnění. Média v Bělorusku jsou z převážné části pod státní kontrolou a ta, která zůstala nezávislá, jsou nucena čelit soustavným restrikcím.

Samostatnou kapitolou je užívání běloruského jazyka. Na základě referenda z roku 1995 byl ruskému jazyku udělen rovnoprávný status s běloruským ( Viz Sahanovič, H. – Šybieka, Z. (2006): s. 208) a nyní paradoxně dochází k řízenému omezování užívání běloruského jazyka.

Z uvedených faktů je tedy evidentní, že Bělorusko se po roce 1996 stalo dle klasifikace J. J. Linze takřka klasickým autoritativním režimem. A ten jako takový je charakterizován limitovaným politickým pluralismem bez vybroušené a vedoucí ideologie, zato s typickou mentalitou. Dále se běloruský režim projevuje absencí extenzivní či politické mobilizace a uplatňováním moci vůdce či výjimečně malé skupiny uvnitř formálně špatně definovaných, avšak předvídatelných hranic( Viz Balík, S. - Kubát, M. (2004): s. 500.

Seznam použité literatury a zdrojů