Víte, jak vypadá česká vlajka? A běloruská?

Nelekejte se, nejedná se o reportáž od zkoušek ze zeměpisu. Tyhle otázky zazněly 16. února z pódia klubu Vagon před koncertem skupin Ahmed má hlad a Stary Olsa, který spolupořádala organizace Svobodné Bělorusko. A jestli se vám odpověď zdá příliš snadná, možná budete překvapeni. Vlajku českou, tedy vlajku domovské země první hrající skupiny, dokázali lehce popsat i přítomní Bělorusové. V zemi, odkud přijela skupina druhá, to ale tak jednoduché nemají. A tak my, kteří známe jen oficiální zeleno-červenou vlajku se zdobeným pruhem po levé straně, jsme byli ihned vyvedeni z omylu. Tahle vlajka totiž vychází ze symboliky zavedené v dobách SSSR a současný prezident Lukašenko ji proti vůli velké části národa prosadil namísto vlajky tradiční se třemi vodorovnými pruhy: bílým, červeným a bílým. Tradiční vlajka, jakožto symbol protestu proti nesvobodě Bělorusů, zdobila pro tento večer pódium Vagonu a spolu s historickým znakem země se objevovala hojně i v publiku.

Jak už jsem zmínila v úvodu, jako první nastoupila na pódium skupina Ahmed má hlad. Ahmedi působí na hudební scéně už deset let a posluchačům představují východoevropské a balkánské lidovky ve víceméně tradičním pojetí, citlivě oživeném bicími a baskytarou. Tentokrát se na pódiu sešli v nezvyklém počtu. Rozsáhlá mužská část kapely se dostavila v kompletním složení, zpěvačka Laura se ale na tomto koncertě neobjevila. Doufám jen, že se jedná o nějakou krátkodobou indispozici a ne o další ze série změn v kapele. Její výrazný hlas chyběl mnoha písním, ač se zpěvák Andrej Novik snažil ze všech sil a dokonce sám odzpíval i píseň Rasa žyta rasila, v níž se původně s Laurou po verši střídali. Je mi záhadou, jak zvládl zpívat, poskakovat za mikrofonem a ještě kolem sebe šířit záplavu živelné energie, když mu úpravou duetu na sólo vlastně zůstala jen tři místa na nadechnutí - před písničkou, v mezihře a po dozpívání tohoto téměř čtyřminutového sprintu. Těm, kdož znají Ahmedy v kompletním složení, i přes tato kouzla Laura chyběla. Jisté ale je, že i v početním oslabení dokázala skupina předvést obdivuhodný výkon a roztančit dav pod pódiem. Bez ohledu na kelímky s pitím či dokonce zapálené cigarety v ruce - když hudba zavelí, nohy musí poslouchat. Jen uhýbat před šplouchajícím pivem a žhavými konci cigaret bylo trochu nepříjemné.

Jak se brzy ukázalo, složení publika bylo opravdu různorodé, takže při písních ukrajinského původu se nad hlavami tančících objevila i vlajka modro-žlutá. A nejen to. Písnička Maksym kozak vylákala na parket několik kozáků jako vystřižených z polského historického filmu Ohněm a mečem. Skupina hrozivě vyhlížejících bojovníků a jedna dívka v dobových vyšívaných šatech doplňovala atmosféru koncertu hned ve dvou ohledech: nejen svým oděním tu historicky stylovou, též atmosféru skutečnou, už tak dost hustou, posílil tabák z kozácké dýmky. A byli to zase zejména kozáci, kdo na konci svým potleskem odmítal kapelu pustit z pódia. Ke své radosti si vyskandovali opakování písně Maksym kozak. Jeden háček to ale mělo. Kapela slíbila hrát jedině v případě, že se k nim kostýmovaná skupinka připojí. Jak se ukázalo, se znalostí textu to nebylo zrovna slavné, po odzpívání úvodních veršů "Maksym kozak Zalizňak, kozak z Zaporižžja, jak vyjichav na Vkrajinu, jak povnaja roža" umlkly i hlasy nejznalejších pěvců. A tak zbytek musel dozpívat Andrej sám, zatímco kozáci předvedli aspoň několik tanečních kreací, včetně precizně zvládnutého kozáčka.

Následovala poměrně dlouhá přestávka. Kdo ji využil k osvěžení na mrazivém vzduchu, mohl při návratu do sálu potkat před dveřmi tutéž skupinku, jež doprovázela Ahmedy v závěrečné písni. Tady se také ukázalo, kde je v hudbě jejich silná stránka, protože píseň kozáků z filmu Ohněm a mečem sborově odzpívali s nasazením, které výrazně překonalo jejich nejisté pobroukávání na pódiu.

Po přestávce měla na scénu nastoupit skupina Stary Olsa. Ne, že by nenastoupila, to by bylo mrzuté. Jen dřív dostal prostor krátký dvojjazyčný proslov mládence a dívky z organizace Svobodné Bělorusko. Týkal se zejména politické situace v Bělorusku a snah o nápravu. Nerada bych tuto reportáž příliš zatěžovala neradostnými úvahami o politice, takže tímto případné zájemce o rozšíření obzorů odkazuji na níže uvedené stránky Svobodného Běloruska. Vše je tam rozebráno daleko důkladněji a přesněji, než bych byla schopna vypsat já.

Pak už Vagonem opět zazněla hudba. Kapela Stary Olsa, za mohutné podpory běloruských i českých fanoušků, rozehrála svůj široký repertoár více či méně známých historických písní, většinou s běloruským textem. Každý, kdo se jen trochu vyzná v historické hudbě, jistě poznal třeba překlad velmi známé středověké písně In taberna, kterou skupina hraje pod názvem U karczmie. Středověké melodie občas prostřídaly nápěvy lidových písní, které prý jsou v Bělorusku často používány jako symboly opozice proti současnému režimu. Kupodivu je ale, zdá se, příliš mnoho lidí v sále neznalo, nebo kdo ví, proč nezpívalo. Bývala bych čekala větší odezvu. Publikum se v hojnější míře přidalo aspoň v historické písni nazvané Piesnia pra Vitauta, kde po několikátém opakování refrén "Slausia kniaz Vitaut, haspadar na Litvie" pochytili i čeští posluchači.
V průběhu vystoupení Starého Olsy se vzduch změnil ve vydýchané vedro a už tak dost početný dav pod pódiem ještě zhoustl, což by za normálních okolností muselo znemožnit jakýkoli projev života. Jakýmsi zázrakem ale takhle natěsnaný shluk lidí dokázal i tančit, nebo se alespoň pohupovat do rytmu hudby a výborně se bavit. Ke stropu vyletovaly vlajky, které se v zemi svého původu nesmí na veřejnosti objevit. Jak jsem se dozvěděla později, za užití tradičních symbolů se v Bělorusku uděluje vysoká pokuta nebo i měsíc vězení. V této souvislosti nezbývá, než obdivovat kapelu Stary Olsa, jejíž působení nejspíš nemůže pozornosti Lukašenkova režimu uniknout. Nezbývá než doufat, že je nepotkají žádné potíže a alespoň malým podílem, jakým je třeba návštěva koncertů, jejich úsilí podpořit.

Domů jsem odcházela s nevšedními hudebními prožitky, zalehlýma ušima a propálenou sukní. Přece jen je to nezvyk - i rockový styl zvučení, i publikum o něco bezohlednější, než na folkových koncertech. Ačkoli i někteří kuřáci na festivalech... Ale co bychom si povídali, že? Škoda vést spory, lepší je se shodnout. Třeba v názorech na dobrou muziku - k níž bych obě zmíněné kapely bez váhání zařadila.

B.B. Deneb

http://ahmed.freemusic.cz/
http://staryolsa.com/
http://www.svobodne-belorusko.wz.cz/

převzato ze stránek http://www.folktime.cz